Úvod
Dvacátýšestý pěší pluk dobrovolníků ze státu Wisconsin (1862-65)
Karel Řezníček :: 23. 05. 2007
Americká občanská válka je pro nás pozoruhodná z mnoha hledisek - kupříkladu i aktivní účasti našich krajanů na jejím průběhu. V minulosti se i na stránkách tohto periodika tématikou Českých účastníků událostí z let 1861 - 1865 šířeji zabýval Vladimír Dolínek1 Tato studie je však věnována konkrétní vybrané jednotce, o níž se právem můžeme domnívat, že účast Čechů v ní byla poměrně značná. Z nám dostupných, převážně krajanských pramenů2 se dá dokonce usuzovat, že v tomto pluku jich sloužilo vůbec nejvíce.
Stát Wisconsin zmobilizoval na první Lincolnovu výzvu čtyři pluky, sestavené převážně z příslušníků předválečných milicí a do konce roku 1861 bylo zmobilizováno dalších dvanáct pluků, z nichž deset bylo postaveno na regionálním základě a dva na národním. Jenže to nestačilo a s tím, jak se válka protahovala, projevila se nutnost mobilizovat další síly. V roce 1862 tak bylo zformováno dalších 18 pluků; 16 na regionálním základě a dva na národním. Ve městě Milwaukee v létě 1862 vznikaly souběžně dva pluky - 24., z anglicky mluvících Američanů a 26. (Twenty-sixth Regiment Wisconsin Volunteer Infantry - tj. 26tý pěší pluk wisconsinských dobrovolníků)3 který tvořili téměř výlučně přistěhovalci - a to z německých zemí a jiných německy mluvících oblastí a etnik (př. - Alsasané / Židé) starého kontinentu. Skutečnost, že naši krajané v této době ještě do armády "nemuseli" a měli dokonce na výběr, svědčí, že vstoupovali do armády naprosto dobrovolně a právě do této německy hovořící (i cvičící) jednotky nejspíše i rádi.4 V publikovaných dopisech, memoárech a dobových novinových zprávách v krajanském tisku, lze jmenovitě vystopovat přes čtyři desítky jmen mužů, hlásících se k české národnosti o nichž jsme se mohli domnívat, že sloužili v této jednotce. Naši krajané, alespoň podle knihy Dějiny občanské války - Čecho-amerického novináře Josefa Čermáka, zabývajícího se již před stoletím udanou problematikou - sloužili až na několik výjimek sešli v kompanii "I". "Setnina tato sorganizována byla jistým Františkem Landou z Milwaukee, který stal se důstojníkem, však vrátil se brzy domů a při setniněté zůstali následující Čechové: Josef Paidr, Josef Mikulecký (byl později raněn), Josef Balda (též raněn), Josef Rosival (zajat), Jan Švec, Václav Lehký (raněn), Frant. Friedrych, Matěj Vaniš, Jan Svoboda, František Řezáč, Jakub Krýl (raněn), Fr. Kvapil, Josef Kovář (zemřel v nemocnici), všichni jmenovaní pocházeli z Racina a okolí. Z Milwaukee přihlásili se: Václav Pazderník, Vác. Laštovka (ztratil v bitvě ruku), Vác. Švejkar, Ferdinand Hailik, František Vomastek, J. Smrček, F. Smrček, V. Smrček, Zbyťovský, J. Chaloupka, J. Kieger. Z Manitowocu přihlásil se František Fišer...5 "Válka vypukla - otec skonal 19. března r. 1862 - Josef (Paidr) umínil se dáti na vojnu, aby matku aspoň před hrozící bídou zachránil. Se slzami v očích žadonila ubohá, aby vždy hodný Josef ji neopouštěl, ale vidouc nezbytí, vidouc, že lid kol kolem chápe se zbraně, svilila. Syn její vřazen v 26. pluk wisconsinský, v kterýchžto řadách zúčastnil se tažení a mnoha bitev...6 Jan Přibyl ve svých pamětech hovoří sice o 24. pluku (to nesporně pouze omylem), ale ač se příslušníkem pluku nestal, naznačuje nám, že s tou jedinou českou setninou to nebude tak jisté: "Roku 1862 organizoval se 24. wisconsinský pluk a jedna setnina jeho byla s Racina, a jiná z Manitowocu. V obou bylo hojně Čechů, takže se říkalo 24. wiskonsinský český pluk. Frant. Kvapil, nyní soudce u Kewaunee, a já umluvili jsme se, že se též dáme. Kvapil tak učinil, ale já optal se dříve matky, která nechtěla o něčem podobném ani slyšet a já musel se podvolit. Dodnes toho lituji..."7 I další krajanské prameny dokazují, že naši krajané nejspíše dle místa zapsání se, byli u pluku rozděleni nejméně ve třech jeho setninách.8 Vzniklé vážné pochybnosti o existenci ťČeské setninyŤ definitivně potvrdilo nejnovější vydaní ucelené monografie pluku, včetně výčtu všech jeho příslušníků a jejich organizačního začlenění.9 Na základě tohoto seznamu, bezpečně víme, že u pluku možná nesloužili ani všichni "Čermákovi muži"10 - celkem však v pluku sloužilo nejméně 36 Čechů, počítaje pouze ty o nichž se zmínily krajanské materiály. (Odlišit Čechy od Němců jen dle jména je mnohdy takřka nemožné a to zejména jsou-li tato jména ještě deformována angličtinou.) Z těchto 36 "ověřených" českých vojáků jich 17 sloužilo v setnině "I", 11 v setnině "F", 6 v setnině "D" a 2 v setnině "H". Skutečnost, že i téměř polovina "Čermákových mužů" sloužila v jiné setnině než "I", tedy snad definitivně zlomila kouzlo České setniny, ale při troše fantazie stovka příslušníků pluku by se dle jména počeštit dala poměrně snadno - a nebo tato jména jsou naprosto obojaká. (viz. dodatky - jmenný seznam)
Na Čermákovo tvrzení o setnině "I" návazuje i Vladimír Dolínek. Ve své disertaci uvádí setninu "I" i v místech, kde o ní v původním pramenu není ani zmínka11 jako v případě oznámení dvaceti našich krajanů přátelům: "V zemi dříve tak tiché ozývá se vůkol válečný hluk, mládež i staří chápají se zbraně, aby prapor Unie zachovali od pohanění, od potupení a snad i od zničení. Nechtěli jsme i my zůstat nečinými, aby na náš národ nepadlo podezření zbabělosti a nelásky k svobodě; Odhodlali jsme se tedy zároveň s jinými bratry této široké země chopit zbraně k obraně Unie" a mj. konstatování, "že v sobotu 30. srpna uspořádají v sále p. Eliáše v Caledonii besedu na rozloučenou"12 Ani plné znění této novinové zprávy nepřináší žádnou zmínku o konkrétní jednotce, ale jestliže uvážím, že plné tři čtvrtiny z níže podepsaných mužů (zde je onen Ch. Lehký) byly v krajanských materiálech uvedeny mezi příslušníky pluku jindy a jinde, šlo oprávněně předpokládat, že i zbylých pět bude.13 Nepotvrdilo se a tak patrně pouze 15 z nich opravdu bylo příslušníky tohoto pluku.14 "Ze všech stran sjížděli se muži, aby bojovali za celistvost nové vlasti. Bylo to v čas žní, když jednoho dne rodina Mikuleckých byla celá v poli. Za poledního vedra, když něco pojídali, seděl Josef právě na snopu, když tu se z návrší přihrne zástup mladíků s několika vojíny a hudbou a zamíří přímo k Josefovi a osloví jej: "Vidíš Josefe, my jdeme všichni na vojnu, tedy pojď také!" Byliť to sami soudruzi Josefovi a tento, sedě na snopu, podepsal a vzdor pláči svých milých seubíral se zástupem dále. Přidělen byl ke 26. pluku wisconsinské pěchoty, kterýž prodělal velmi mnoho bojů a valný počet svých členů též pochoval.15 František Fišer "byl jako mnozí uchvácen proudem rozčílení válečného. Spolu s ním přihlásilo se k setnině č. 16 více Čechů a průběhem čtrnácti dnů byli již z Milwaukee v ležení gen. Sigela,16 jsouce přiděleni ku setnině F. 26. wisconsinského pluku. Fišer byl na vojně celá tři léta a zúčastnil se všech větších bitev onoho pluku a dovede vyprávěti z celé řady zkušeností svých mnohé zajímavosti.17 Jak však svědčí již výše citované vzpomínky Josefa Paidra a Jana Přibyla, zdaleka ne všichni naši krajané se tehdy nechali strhnout jen všeobecným vlasteneckým nadšením18 a jiní přes své počáteční vlastenecké proklamace nakonec do armády nevstoupili. Tuto skutečnost potvrzují i zprostředkované vzpomínky Ignáce Skaly:19 "Když do wisconsinských lesů doletěla zvěst o vypuknutí občanské války a všude četla se proklamace presidenta Lincolna, volající dobrovolníky pod hvězdnatý prapor, dohodlo se několik českých junáků z okolí Manitowocu, že se dají všichni naverbovat na vojnu. Ale jaké bylo překvapení mladého Skaly, když z kamarádů nedostavil se v umluvený den do města ani jediný. Toto zklamání jej však nezdrželo. Odhodlaně se postavil před odvodního důstojníka a než se nadál již stál na cvičišti v řadách 26tého pluku wisconsinských dobrovolníků. Lodí byli dopraveni do Milwaukee, kde se cvičili v táboře za městem (Camp Sigel). Tam se také volili důstujníci a poddůstojníci pluku. Hlasovalo se lístky jako o jiné volbě a každý muž měl jeden hlas. Jistý Batch byl zvolen plukovníkem."
Tak rozsáhlou demokracii jako volbu plukovníka mužstvem neměli ani dobrovolnické pluky Unie a proto jednoznačně šlo o volbu "setníka" - tj. kapitána, a tím byl u Skalovy setniny "F" Heinrich Bätz (Henry Baetz). Daleko podivnější je, že Skala, dle životopisu Ignác, je u pluku veden jako John Friedrich.20 Výcvik pluku zdárně probíhal pod dohledem množství bývalých vojáků z řady evropských armád. V čele s pluku stanul Wilhelm Heinrich (William Henry) Jacobs - do čela setniny "I" byl 3. září zvolen starší šedovousý muž, jménem Franz Landa (tj. náš František Landa).21 V Milwaukee byl výcvik slavnostně zakončen již 17. září 1862, kdy byl pluk i oficiálně přijat do stavu bojových jednotek armády Unie a již 30. září obdržel povolávací rozkaz k odebrání se daleko na východ do Washingtonu D.C., k očekávanému nastoupení do "německého" armádního sboru generála Franze Sigela operujícího ve Virginii.22 Řady našich krjanů, však tady v Milwaukee doznaly prvou doložitelnou ztrátu a to hned s daní nejvyšší, jak se dozvídáme z poděkování Josefa Kováře - otce "při vojště zemřelého syna"23 "Nížepodepsaný cítí se pohnutý pp. Winc. Smrčkovi, Josefu Rozsívalovi, Frant. Fridrichu, Jos. Mikuleckému, Janu Švecovi - vojínům v 26. pluku Wisconsinských dobrovolníků, co nejvřelejší díky vzdát, za jejich úslužnost, s jakouž mého náhle zemřelého syna z Milwouckého campu ke mně dopravili, abych mu mohl poslední službu prokázat a jej doma pochovat. Zároveň musím vděčně připomenout, že všichni ostatní Čechové byli hotovi jej doprovodit, a že jedině nedostání dovolení je od toho zadrželo. Ku konci skládám vřelé díky i p. Capitánu Landovi jenž co nejochotněj se o mého syna a jeho pozůstalost postaral a ji do patřičných rukou odvedl. O příčině tohoto nenadálého úmrtí nebylo uvedeno nikde nic a tak až nyní jsme se dozvěděli, že to bylo selhání srdce.24 Rozloučení a odjezd pluku na bojiště, nám v dopise přibližuje František Kvapil:25 "Nemohu začít psát aby mně vždy netanulo na mysli naše rozloučení s Milwaukee. Hned časně ráno již se bratři, sestry, matky i otcové hemžili okolo našeho ležení. Dosud jsme my i naši přátelé byli upokojeni, avšak když jsme nastoupili do vozu, když poslední objetí,poslední ohlédnutí svého po svým následovalo, když jsme vespolně pomyslili: Vás a Vy mě viděli jste snad naposledy - tak marné zadržovati pláč - voják, nevoják - slzel! Vždyť jsme opouštěli vše, co nám bylo drahé a milé, a tak netřeba se za slzy styděti. Dopis pokračuje popisem cesty vlakem přes Chicago, Toledo, Cleveland a Baltimore do Washingtonu D.C., včetně dojmů ze setkání s krajany na této dlouhé cestě: "Je to zvláštní radost najít rodáka v cizině, to dložíte angličtinu i s němčinou a ve své mateřské řeči přátelský hovor tak plyne, že vždy jeden lituje toho, že musíte se rozejít, však toť osud člověka - sotva dobré místečko si vyhledá, musí jej zanechat, aby nejisté budoucnosti kráčel vstříc".
Tentýž dopis dále přináší postřehy z návštěvy hlavního města, které naše krajany zklamalo, a konečně prvotní seznámení s opravdovou vojnou: "Odpoledne v sobotu 11. řijna odtáhli jsme do ležení, kdež jsme se dostali až na večír. Zde jsme ponejprv zatušili vojenský život. Potrava za námi nepřišla, stany jsme dostali pozdě, k tomu celou noc pršelo, takže my hladoví v dešti odpočívající ponejprv jsme se naučili vážit si teplé postele. Jsme ale vojáci a tiť si musí nechat něco líbit, a není tak zle aby opět nebylo dobře, o čemž jsme se již budoucí ráno přesvědčili. V pondělí již občerstveni šli jsme k Fair - Fax Courthouse (Fairfax), kde se dosud nacházíme. Dopis končí konstatováním: "O válce dosud víme méně než vy tam, noviny nás tak často nedochází a jinak nám málokdo co poví. Však doufám Vám budoucně popsat generála Sigla, život u velké armády a naše pohybování."
Tady ve Virginii je pluk začleněn do druhé brigády, třetí divize, jedenáctého - rovněž etnicky německého - sboru generálmajora Franze Sigela - u svých krajanů nesmírně populárního důstojníka, původem z Bádenska. Pluk tak byl zařazen do divize generála Carla Schurze a o stupeň níže do brigády, stojící pod velením plukovníka Wlodzimierze (angl. psáno Wladimira) Krzyžanowského - pruského důstojníka, již dle jména zřetelně polského původu26 Reorganizace tohoto sboru, zle zdecimovaného v druhé bitvě u Bull Run se protahovala a tak pluk celé zbylé období roku 1862 strávil v relativní poklidu, spíše tábořením, secvičováním a zřídka pak pochody a protipochody v prostoru mezi městečky Fairfax, Centreville a řekou Rappahannock. František Kvapil (v této době jednatel týdeníku Slávie u pluku) splnil svůj slib a máme k dispozici další jeho obsáhlý dopis "Od Bulls Run",27 v němž se sice hovoří sotva o letmém kontatu s nepřítelem, ale stojí zde za odcitování v plné délce:
"Myslil jsem, že Vám dříve nebudu psát než od Richmondu, neboť jsem byl jist, že nyní sahnem rebelům do živého, poněvač ale nevím; jest-li potom budu mít obě ruce neb nebudu-li se radovat v království nebezkém, chci vám tedy hned zdělit jak se nám daří a jak tu rebelii meleme. Začnu tedy od Fair Fax Court Housu, kdež blahé paměti jsme byly úplně spokojeni. Voda byla čistá, ležení pohodlné (pro vojáka, Vám by se arci nelíbilo), což jsme si více mohli přát? Fair Fax sám je velmi mizerná vesnička a vyhlíží jakoby mistr pekla v ní držel posvícení - domy rozbité, zdi svalené a co ještě před deštěm kryje v tom se nalézají nemocní a ranění.
Z toho patrno, že jsme neradi poslouchali vyzívací buben k dalšímu pochodu; táhli jsme do Centerwille (Centreville), tam jsme se posilnili a náhodou s Čechy od 8. N.Y. pluku (rovněř "německý") sešli28 neměli jsme ale mnoho času s nimi si porozprávět anť jsme se dále ubírali. Dostali jsme se k Bulls Run, kdež jsme každý dle možností si post s trávy ustrojil a tam od chůze hustým blátem jsme zmoženi kosti uložili. Mohl bych říct, že jsme dobře spali, kdyby jen déšť nás byl v noci z milých dřímot o domovu nevytrhoval.
Ráno šli jsme k Hay Market po místě kdež mnohý statečný vojín v nešťastných bitvách u Bulls Run obětoval život, nejdražší co měl pro naši republiku. Četné a hrůzné hroby kolem cesty jenž jsou po indiánských kopané; ukazovali nám tu nejhrůznější skutečnost. Mnohému padlému vojínu koukají z hrobu ruce, jinému nohy, tam i celá mrtvola leží na vrchu zeni; mezi tím dělové koule, malé kuličky, zahozené vojenské ručnice29 stromy od pum zpřerážené - to vše v takové směsici, v takovém tichu, že se to připadá jako tu nesmírná ozbrojená karavana zašla. To divadlo trvákolem půl hodiny, až když dorazili do Hay Market, tuť jsme oněm tmavým upomínkám ušli.
V Hay Market as půl hodiny před námi bylo rebelské jezdectvo, ale při spatření našeho přiblížení vzalo v zaječí. Odtud šli jsme k Thouroughfare Gap což bylo prozatím cílem naší cesty. Rozbyli jsme sistány, sháněli si nějakou trávu za peřinu a sotva, že jsem s tím tak poněkud byl hotov, musel jsem na předstráž. Stál jsem na kopci odkudž bylo vidět údolí celé Shenandohy (jenž je velmi krásné) a as tak dvě míle od nás byly rebelské stráže spozorováni.
Když jsem byl vystřídán a přišel do ležení, jaké bylo moje udivení; spatříc své druhy jak ten prase peče, onen slepici škube, třetí tele stahuje, čtvrtý na krávu si brousí nůž; každý pak svou chytrost a odvážlivost vychvaloval, že mohl tolik ulovit. Pozdějc se mi to všecko vysvětlilo. Po blízku stál velký mlýn, do toho naši důstojníci vešli; aby se zeptali zdali tam rebelové byli neb zdali tam co mají složeného. Mlynář však s ostatníma se zapřísáhl, že ani rebely neviděl, však při bližším prohledávání bylo najduto rozeseté rebelské šaty, zbraň a jiné věci. Důstojníci šli do jiného domu v Hay Market, toť bylo rovněž takové, obyvatelé měli vesměs zásoby všeho - ale jen pro rebely.
Tuť jenerál Schurz dovolil, že smějí vojáci vzít si kde kdo co chtěl. To vám byla mela - vojáci vtrhli do mlýna, zemleli co ještě nebylo zemleto, co bylo k vzatí vzali a mlýn pak vypálili. Rovněž tak se dělo v jiných staveních, vše se vyrabovalo a spálilo. V jedné farmě byly pouze dvě ženské - mužští nalézali se všichni v rebelském vojsku; tito skovali prasata, slepice, vše do stavení - když pak vojáci přišli, tuť žádali aby nikdo do stavení nevcházel - ba začalo bafat, že vojákům mimovolně smích vynucovali. Tito na to nedbali a jen prasata, slepice si podávali. To ženské dožralo, začali nám nadávat, ano i přát by jsme byli do jednoho postříleni od rebelů, což takovou zlost mezi našima hochy způsobilo, že vtrhli do světnice a tam brali co mohli, nenechávaje ani postel na pokoji v nichž se nacházelo více revolverů dobře nabitých. Takových případů se přihodilo více. -
Nic na světě netrvá nic věčně, tak i my jsme za tři dny museli táhnout k New Baltimoru a dále kupředu, pak opět nazpátek k Centreville, kdež jsme obsadili náspy, jenž rebelové dřevěnýma dělama ozbrojili a před nimiž McClellan 9 měsíců ležel. Po těchto zde všude ještě zbytky se nacházejí. Zde nás přišel generál Sigel navštívit ze svým štábem, měl na sobě docela jednoduchý plášť, takže mnohý náš důstojník je lepší ošacen než Sigel. Držel k nám řeč, děkoval nejdříve guvernérovy že mu tak statný pluk poslal, napotom děkoval vojákům za jejich důvěru k němu, naproti tomu podotknul, že on žádnému nemůže předpovídat dobré časy, ale spravedlnost že bude konána, ať již k tomu kdo poručí neb kdo poslouchá. Na potom ještě vyjevil spokojenost nad námi a důvěru, že náš pluk zajisté vítězit musí, čímž bude dělat čest. Na to následovalo několik "hurah" a Sigel opět odjel - Brzy více. Fr.Kvapil
P.S.: Nepotřebuji Vám vyvracet hanebnou lež, jenž v Milwauckém Scebetu (míněn "Täglicher Milwaukee Seebote") a některých anglických novinách byla roztroušena, jako by jsme někdy zbraň zaházeli a se na útěk dali - Gen. Sigla odpověď a sám to dotvrzuje, že sme ani na onom místě nebyli. Pocházelo to jen od lidí jenž by Evropčany vždy rádi snížili a od rypálků Německých jenž po snížení teprv své šmejdy provozovat míní."30
Toto P.S. se vztahuje k z anglického Milwaukee Sentinel převzatého článku o zbabělém útěku jistého nespecifikovaného wisconsinského pluku XI. sboru z Thourougfare Gap (průsmyku) po přiblížení se nepřátelské jízdní hlídky. Jelikož 26. byl v této oblasti z tohoto sboru (i státu) jediný, padla vina logicky na jeho bedra. Generál Sigel však v dopise adresovaném wisconsinskému guvernéru Edwardu Salomonovi (také Němec) kategoricky odmítl všechna vznesená obvinění a označil tento pluk za jednotku příkladého ducha31 ale pomluva již byla vznesena. Otrávené ovzduší a napjatá atmosféra se přenesla i do vztahu mezi důstojníky pluku a vyvrcholila rezignací řady z nich v čele s podplukovníkem Charlesem Lehmannem - mezi těmito muži byl i kapitán setniny "I", náš krajan František Landa.32
Do konce roku 1862 si pluk reálně nezabojoval. Ignác Skala sice po padesáti letech vzpomínal záhadných bojů u Janesville a Centreville, ale v jeho pamětech33 je takových rozporů, že nebýt "Rosteru", šlo by dokonce zapochybovat zda opravdu byl příslušníkem tohoto pluku. Skala tak byl patrně jediným Českým příslušníkem pluku, vážně zraněným v zmíněném období, ovšem zranění si způsobil víceméně sám: "na rozkaz představeného musel vylézt na strom, zlomila se s ním větev a on s dvěma zlomenými žebry byl poslán do nemocnice". Ovšem i celá řada dalších českých příslušníků pluku si nárokuje účast v boji již v roce 186234 - zejména v již zmíněné druhé bitvě u Bull Run a u Fredericksburgu. Účast pluku v boji u Bull Run je naprosto nemožná, neboť tehdy - 30. srpna, byl pluk ještě prokazatelně doma v Milwaukee (viz. dříve - beseda na rozloučení) a možná zde působila truchlivá vzpomínka na scenérii bojiště, kterým prošli. U Fredericksburgu pluk také nebojoval, na což vzpomínal Josef Paidr: "Dne 1. prosince vrátili jsme se do Centreville, odkud dne 22. (pravděpodobně tisková chyba, nejspíš 12.) vytrhli jsme k Fredericksburgu, kde strhnouti se měla velká bitva, však dorazili jsme na bojiště, když bitva byla již prohrána. Odtud odebrali jsme se konečně do zimního ležení" 35
| 1 | DOLÍNEK, Vladimír: Účast Čechů v americké občanské válce, Historie a vojenství, Praha, r. 1991, č. 4, s. 3-17 DOLÍNEK, Vladimír: Účast Čechů v americké občanské válce, Kandidátská disertační práce, Praha, 1971 |
| 2 | ČERMÁK, Josef: Dějiny občanské války s připojením zkušeností českých vojínů, Chicago, Ill., 1889 -- Amerikán: kalendář, Chicago, Ill., roč. 1 (1878) - 53 (1930) -- Slávie: týdeník, Racine, Wis., roč. 1 (1861) - 7 (1867) |
| 3 | PULA, James S.: The Sigel Regiment, A History of the Twenty-sixth Wisconsin Volunteer Infantry 1862-1865, Campbell, Cal., 1998 - pluk však má i mnoho dalších pojmenování, označení a přezdívek: "The 26th Wisconsin Infantry", "The Sigel Wisconsin Regiment", "Unser Deutsches Regiment", "2nd German Wisconsin Regiment" (1st = 9th a 3rd = 45th), "William H. Jacobs´ Infantry", "Hans Boebel´s Infantry", "Frederick C. Winkler´s Infantry" aj. |
| 4 | TODD, Frederick P.: American Military Equipage II / State Troops; Providence, R.I., 1974 - s. 1293-1297 -- Pula, James S.: c. d., s. 1-36 |
| 5 | ČERMÁK, Josef: c. d., s. 181 |
| 6 | Amerikán - r. 1890, s. 194 |
| 7 | Amerikán: r. 1890, s. 190 |
| 8 | je zde dokonce uvedena i setnina čtvrtá: "Jan Švec byl vřazen v 26. pluk wisconsinský, v oddělení J, nacházející se pod velením generála Siegla" - zmatečnost tectu podtrhuje (šotek?!?) o setnině "J", která neexistovala nejen u tohoto pluku, ale v amerických armádách vůbec - Amerikán: r. 1900, s. 236 |
| 9 | PULA, James S.: c. d. The Sigel Regiment, Appendix, Roster of 26th Wisconsin Infantry, s. 355-430 |
| 10 | neidentifikován mezi Čermákem udávanými příslušníky pluku zůstal J. Kieger (nejblíže snad C. Kru[e]ger? - viz. anglický seznam), jehož jméno by nemělo být příliš deformováno; z ostatních nejdéle "nezvěstný" Václav Lehký, byl konečně identifikován jako Chancey Lacy (c. d., s. 419), čemuž vydatně napomohlo, že se jedenkráte sám podepsal Ch. Lehky a další odpovídající indicie |
| 11 | DOLÍNEK, Vladimír: c. d., s. 114 |
| 12 | Slávie - 28.8.1862 |
| 13 | DOLÍNEK, Vladimír: c. d., příloha (abecední seznam - Unie) s. 138-232 - viz.: Drahoš František, Kyselka W., Romportl František a Střitecký - Ján i Josef |
| 14 | PULA, James S.: c. d., Appendix, Roster, s. 355-430 |
| 15 | Amerikán - r. 1892, s. 199 |
| 16 | "Camp Sigel" - výcvikový tábor za městem, pouze nazvaný na počest tohoto generála |
| 17 | Amerikán - r. 1890, s. 191 |
| 18 | Krom standardních $40 prvního služného, dostali bývalí vojáci od státu Wisconsin jednorázový náborový příspěvek $402, úplní nováčci pak $302 - náborový leták (Recruiting Poster) Rekruten Verlangt für das 26. Regiment Wisc. Volunteers!! |
| 19 | Amerikán - r. 1915, s. 277 |
| 20 | PULA, James S.: c. d., Roster, Company F, s. 395-402 |
| 21 | PULA, James S.: c. d., s. 25 a 415 |
| 22 | PULA, James S.: c. d., s. 26-31 |
| 23 | Slávie - 24.9.1862 |
| 24 | PULA, James S.: c. d., s. 418 |
| 25 | Slávie - 7.11.1862 |
| 26 | SIFAKIS, Stewart: Who Was Who in the Civil War, New York, 1988 - s.368-369 -- KAUFMANN, Wilhelm: Die Deutschen im amerikanischem Bürgerkriege, München - Berlin, 1911 - s. 523 |
| 27 | Slávie - 19.12.1862 |
| 28 | Jan Zajíček právě z 8. pluku new-yorkských dobrovolníků se o udaném setkání zmiňuje v dopise adresovaném témuž týdeníku, a obsáhleji: "Když táhl kolem 26tý pluk Wisconsinský, tu jsme stáli všickni kolem cesty. Zde jsme se nenadáli, že takové množství Čechů by tam mohlo býti! Když pluk přešel, šli jsme do našich boud. Najednou přikvapí jeden z naších českých spolubojovníků pln radosti, vypravujíce, že u 26ho pluku Wis. mnoho svých známých nalezl, z kterými v Chicago a v Milwaukee mnohé vyražení zažil, mezi kterými též setník Landa se nachází a že nejméně 60 Čechů u toho pluku jest. My věděli, že ty pluky za vískou odpočívati budou, tudíž jsme se sebrali tam a také jsme pluk nalezli. Nyní počalo tisknutí rukou, vypravování, žertování, zde pustili jsme našim jazykům uzdy. Kolem stojící Němci pohlíželi na nás, tak jak by to docela něco praneobyčejného bylo, aneb zrovna tak, jak se oni vyjádřili: že jim to docela španělsky připadá..." [Slávie - 5.12.1862] |
| 29 | 26. wisconsinský pluk byl po celou dobu služby vyzbrojen "anglickými" Enfield Rifle Musket - TODD, Frederick P.: c. d., s. 1294 |
| 30 | Slávie - 19.12.1862 |
| 31 | PULA, James S.: c. d., s. 63 |
| 32 | resignace k 19. listopadu - PULA, James S.: c. d., s. 60-66 a 415 |
| 33 | Amerikán - 1915 - str. 276-279 |
| 34 | př. Amerikán - r. 1890,: s. 190 - Švec, J.; tamtéž, s. 194 - Paidr, J. - Ovšem u Jana Švece je zde dokonce udáno, že bojoval mj. i u Vicksburgu, což je zcela nemožné - některé názvy dalších bitev jsou těžce zkomoleny |
| 35 | ČERMÁK, Josef: c. d., s. 182 |