Jak to bylo s Krymskou misí
Václav Štěpán :: 26. 01. 2004
Okolnosti tzv. krymské mise důstojníků americké armády podnes nejsou pokud naše vědomost sahá spolehlivě popsány ani v americké, ani v jakékoliv jiné historiografii. Snad právě proto se kolem této mise kupí tolik neověřených polopravd, legend a pověstí - počínaje tvrzením, že šlo pouze o pozorování bojů o obléhaný Sevastopol a konče jmény účastníků mise, mezi něž bývá až do dnešní doby naprosto chybně zařazován proslulý Robert E. Lee. Ve skutečnosti šlo o velmi závažnou vojenskopolitickou událost amerických dějin, tvořící nedílnou součást prvopočátku éry, kdy se USA rozhodly vstoupit na kolbiště světové politiky a stát se jednou z velmocí. Vojenské aspekty této mise ovlivnily činnost americké armády v následujících desetiletích - obzvláště tedy i v letech téměř bezprostředně následující tamni občanské války. Pokud jde o účastníky mise, nebyl-li mezi nimi pozdější slavný generál Konfederace, pak zde bezpochyby působil jistě neméně známý generál Unie George B. McClellan.
O co šlo? Evropské jaro národů v letech 1848-49 našlo svůj ohlas také v USA a spolu s výsledkem mexické války (1846-48) způsobilo, že USA učinily průlom ve své dosavadní politice, spatřující prioritu v americkém regionu, vyjádřené heslem Monroeovy doktríny, a rozhodly se provozovat aktivní zahraniční politiku i v Evropě, Asii a dalších oblastech světa. Nastoupily tak cestu, jež tuto zemi přivedla v polovině 20. století k pozici jedné ze dvou světových supervelmocí a v současnosti si tento přívlastek mohou nárokovat již pouze samotné USA. Tato aktivní zahraniční politika vyžadovala samozřejmě také patřičnou úroveň ozbrojených sil a námořnictva. Právě zde se ale ukazovala dosavadní velká slabina USA. V době, kdy početní stavy armád význačných evropských zemí se pohybovaly řádově ve statisících mužů, měly USA před mexickou válkou stálou armádu nepřesahující 10.000 mužů.
Reorganizace ozbrojených sil v r. 1850 zvýšila sice počet příslušníků ozbrojených sil na dvojnásobek - i to však bylo na velmocenskou politiku žalostně málo. Pozemní armáda představovala stále jen necelých 13.000 mužů, rozdělených do 2 pluků jezdectva, 1 pluku střelců na koních, 4 pluků dělostřelectva, 8 pluků pěchoty a malých oddílů speciálních služeb (př. odbor ženijní a kartografický). Neexistovala žádná stálá státní ani vojenská výzvědná služba a jednotliví politici či generálové si v případě potřeby sami najímali agenty na plnění potřebných úkolů případ od případu. Pokud USA vedly válku, byl početní stav armády doplňován státními milicemi a dobrovolníky, jejichž účast bylo často limitována časově i teritoriálně. Tato situace ovšem byla ve změněných politických podmínkách trvale neudržitelná a bylo nutno provést další reformu armády, jak co do navýšení početního stavu, tak co do výzbroje, taktiky a strategie.
Úkolu nesnadné reformy ozbrojených sil,1 se energicky ujal hrdina od Buena Vista (1847) a senátor za Mississippi Jefferson Davis, který za vlády presidenta Franklina Piercea v l. 1853-57 zastával vedoucí post na ministerstvu války (tj. úřad ministra obrany, tehdy zvaný výstižněji Secretary of War). Nebylo to náhodou - Davis byl typickým represantentem politiky jižanských kruhů, jimž vyhovovala územní a politická expanze, stejně jako representantům seveřanských průmyslových kruhů - jak je však známo, neshodovali se ohledně systému a cílů této expanze. Tyto třenice spolu se zažitým konzervatizmem způsobily, že když Davis na počátku svého působení ve funkci navrhl zvýšení početního stavu armády na takřka 28.000 mužů, narazil na až nečekaně silný odpor. Reforma byla odmítána z mnoha příčin, nejkurioznějším důvodem proti však byl argument, že takovýto kvantitativní nárůst armády představuje potencionální "ohrožení demokracie"! Teprve v březnu 1855 Davis konečně prosadil alespoň rámcové rozšíření armády o čtyři pluky - dva pěší a dva jízdní. Současně prosazoval komplexní přezbrojení na drážkované zbraně, stejně jako zavedení dalších praktických změn z faktu existence těchto zbraní vyplývajících - ale Davisovy snahy se prosazovaly jen velice pozvolna..
Jefferson Davis považoval za vhodné pro usnadnění průchodnosti zamýšlených reforem argumentovat zkušenostmi a praxí u význačných evropských armád - za tímto účelem navrhoval myšlenku podniknout studijní cestu, jež by Američanům umožnila detailněji se seznámit s organizací a stavem těchto armád. Vhodnou záminkou k tomu se jevila krymská válka, probíhající od r. 1853. Byl to největší evropský válečný konflikt od dob napoleonských válek a právě na jaře 1855 vrcholil úporným obléháním krymské pevnosti Sevastopolu. Důstojníci americké armády vybraní pro tuto studijní cestu se měli seznámit jednak s průběhem bojů o samotný Sevastopol, stejně tak jako s taktikou a výzbrojí, jichž přitom používaly zúčastněné armády. Současně však měli podniknout daleko širší misi, navštívit všechny význačné evropské státy a poznat stav, organizaci a postavení jejich armád přímo v těchto zemích, pokud možno se všemi aspekty - tj. v míru i válce.
Pro tuto náročnou misi získal Davis souhlas kongresu, ale na rozdíl od evropských zvyklostí nemělo jet několik desítek lidí s různou specializací, nýbrž celou komplikovanou misi měli zvládnout pouze tři lidé. Davis vybral osoby, které měly odborné předpoklady k dobrému poznání poměrů v evropských armádách a těšily se jeho důvěře - majory Richarda Delafielda a Alfreda Mordecaie a kapitána George B. McClellana. Delafield byl nejlepším absolventem westpointské vojenské akademie v r. 1818, po letech úspěšné služby v ženijním sboru, byl r. 1855 významným členem příslušného oddělení generálního štábu - v misi tak logicky dostal na starost záležitosti ženijní a fortifikační. Mordecai byl rovněž premiantem svého westpointského ročníku (1823) a jako důstojník specializující se na výzbroj byl r. 1855 velitelem washingtonského arsenálu - jeho misijní zaměření je tím předem dáno. McClellan byl oproti nim úplný mladíček a chlubit se westpointským prvenstvím také nemohl (2/1846), byl však hrdinou z Mexika a v pouhých 29 letech prokázal všestraný talent na poli diplomatickém i logistickém - právě toto se stalo jeho prioritou. McClellanovo jazykové a literární nadání dávalo předpoklad, že právě on se stane jakýmsi oficiálním kronikářem a písemným zpracovatelem výsledků mise pro potřeby dalšího zkoumání.
Davis dosáhl konečného souhlasu presidenta F. Pierceho s jmenovitým složením, obdržel definitivu vyslání mise 15. března 1855 a datum vyplutí účastníků mise z Washingtonu bylo stanoveno na 11. dubna. Vyslání mise bylo zcela oficiální a veřejné, proto také Davis vybavil misi doporučujícími listy pro diplomatické zástupce zemí, které hodlala navštívit. Ve vídeňském Haus-, Hof- und Staatsarchivu jsem nalezl Davisův doporučující list pro rakouského charge d'affaires ve Washingtonu Hülsemana z 2. dubna 1855. Na jeho základě navštívili Delafield, Mordecai a McClellan Hülsemana 7. dubna a dohodli s ním, že svou další cestu po Evropě a termín příjezdu do Rakouska stanoví v Londýně s tamním rakouským velvyslancem hrabětem Františkem Colloredo-Mansfeldem.2 Hülseman jim dal doporučující list pro hraběte Colloreda a o jejich zamýšlené cestě zpravil svého nadřízeného, rakouského ministra zahraničí hraběte Karla Ferdinanda Buola Schauensteina.
Vyplutí se uskutečnilo v plánovaném termínu a prvním cílem evropské cesty tří amerických důstojníků byl Londýn. O jejich tamním jednání s hrabětem Colloredem bohužel nemáme zprávy, víme však, že anglická vláda jim ochotně udělila souhlas s návštěvou britských jednotek obléhajících Sevastopol a umožnila, aby během jejich krátkého pobytu v Londýně poznali z organizace britské armády to co stačili. Horší to bylo ve Francii. Zde členové mise stravili 3 týdny vyplněné intenzivním společenským životem 3 ale nakonec jim bylo uděleno povolení k návštěvě francouzské armády před Sevastopolem jedině pod podmínkou, že poté nenavštíví pozice Rusů ani Angličanů. Projevovaly se zde jak obavy z event. vyzrazení vojenských tajemství nepříteli (Rusům), tak přetrvávající soupeření mezi Anglií a Francií, jež se projevilo i rozpory mezi jejich jednotkami obléhajícími Sevastopol. Členové mise s takovou podmínkou nesouhlasili a rozmrzele odjeli přes Berlín a Varšavu do Petrohradu, kam dorazili v polovině června 1855.
V Rusku se však setkali s ještě větší byrokracií než ve Francii. Byli sice ochotně přijati v audienci novým carem Alexandrem II., ale jejich žádost o povolení návštěvy Sevastopolu byla vyřizována až do konce srpna 1855. Američtí důstojníci mezidobí využili k návštěvě Moskvy a dokonce se vrátili do Pruska, kde navštívili přístavní města Gdaňsk (Danzig) a Štětín (Stettin), aby se seznámili s tamními vojenskými zařízeními. Za pobytu v Berlíně se dozvěděli, že jim Rusové povolili návštěvu Sevastopolu, ale za stejných podmínek jako Francouzi, což mezi členy mise vyvolalo značné roztrpčení. Situace se však záhy sama vyřešila tím, že po úspěchu zteče Malachovské mohyly 8. září 1855 se spojenci zmocnili Sevastopolu a členové mise tak mohli navštívit pokořenou pevnost i bez ruského souhlasu. Vskutku 11. září se ruští obránci pod tlakem okolností definitivně stáhli z města, do pozic oddělených od Sevastopolu velkým zálivem a další boje přešly do stádia poziční války. Zničené město v dostřelu ruských děl se stalo prakticky bezcenné, tím spíše, že vstupy do přístavu byly zataraseny potopenými plavidly - tento fakt a k výsledku dosavadního snažení až nepřiměřeně vysoké ztráty vedly spojenecké velení k zastavení dalších útoků a krymská válka se změnila ve sporadické dělostřelecké souboje.
Američtí důstojníci se tedy rozhodli přijmout francouzské podmínky a aby jim učinili zadost, odjeli nejprve do anglického tábora. 8. října 1855 připluli do Balaklavy 4 prohlédli si tamní bojiště, kde 6. listopadu 1854 zvítězili spojenci nad Rusy za cenu těžkých ztrát, zvláště v brigádě lehkého jezdectva lorda Cardigana, a poté se usídlili v britském ležení na jihovýchodní straně Sevastopolu. Pětačtyřicetitisícové britské armádě velel po smrti lorda Raglana (zemřel 28. června 1855 na choleru), generál James Simpson, neschopný vrchní velitel, ještě během návštěvy Američanů odvolaný. Krom prohlídky ležení, výstroje a výzbroje britských vojáků, zde jistě byla příležitost k diskuzím o vývoji angloamerických vztahů od dob války za nezávislost. Zatímco starší důstojníci trávili většinu času v bezprostředním okolí anglického ležení, mladý a dynamický McClellan mezitím objížděl nejen celé postavení Angličanů, ale i pozice spojeneckých armád5 - Francouzů (106.000), Sardiňanů (15.000) a Turků (7.000).
Američané prohlédli a prozkoumali, co se dalo a odvezli si mnoho poznatků, co však členové mise na místě nezhodnotili správně, byly smrtící účinky zrychlené a zpřesněné palby z pušek dík konickým nábojům Minie. Přišli až po dobytí města a neměli tak možnost vidět pozemní boje samotné. Velké ztráty v bitvách proto přičítali spíše následkům přetrvávajícího těžkopádného manévrování a nasazování velkých sevřených bajonety útočících mas, jež se staly snadným cílem palby nepřátel. To přisuzovali hlavně ruské straně - za americké občanské války však jeden z obránců Sevastopolu plukovník Ivan Vasiljevič Turčaninov - zde brig. gen. USV John Basil Turchin - dokázal, že Rusové již tehdy ovládali i taktiku boje v rojnici.
Členové mise navštívili také zničené město Sevastopol. Rusové ze severního břehu zálivu stále ještě čas od času ostřelovali děly postavení spojenců a několik výstřelů dopadlo v jejich bezprostřední blízkosti. Děla a dělostřelba zajímala obzvláště majora Mordecaie, který již r. 1849 sepsal pojednání o využití artilerie v pozemní armádě. McClellan pořizoval nákresy opevnění spojenců i Rusů a věnoval se i dalším všestraným aktivitám.6 Členové mise prostřednictvím McClellanovy zprávy o obléhání Sevastopolu, přes několik jistě oprávněných výhrad k vedení bojových operací museli vzdát hold statečnosti obránců i útočníků. Doslovně bylo uvedeno: "Bylo na ně (míněny ruské pozice) útočeno tak, jak na polní opevnění nikdy nebylo útočeno, a byla bráněna tak, jak polní opevnění nikdy nebyla bráněna." Členové mise tak strávili na Krymském poloostrově samotném 25 dnů a počátkem listopadu 1855 se vydali na další cestu, jejímž cílem se nyní již zcela prokazatelně stalo Rakousko.
MEMENTO (tj. samostatný rámeček) Rakousko bylo oficiálně neutrální a bojových akcí tzv. krymské války nezúčastnilo, fakticky však bylo spojencem nepřátel Ruska. Byl to výsledek politiky, jejímž cílem bylo ovládnutí podunajských knížectví, jež hned na počátku války obsadilo Rusko. Rakousko u ruských hranic postupně soustředilo na 330.000 mužů (léto 1854), čímž společně s podobně se chovajícím Pruskem donutilo Rusko ke stažení z Moldavska a Valašska, které pak samo obsadilo. I pak muselo Rusko v oblasti podržet na západní hranici na 200.000 vojáků - tyto síly pak logicky chyběly na Krymu a tříštění sil ochromovalo i plynulý přísun zásob do Sevastopolu. Rusové činili vše aby se vyhnuli válce na další frontě a naopak se Rakouska snažili využít jako prostředníka při vyjednávání se spojenci, což se jim posléze podařilo. Přestože díky diplomatickému urovnání k bojovým operacím vůbec nedošlo, ztratilo Rakousko v oblasti na 30.000 vojáků, vesměs jako obětí epidemií. Američané by tedy i zde měli oprávněně co kritizovat.
Cestu členů mise z Krymu do Vídně můžeme rekonstruovat přibližně tak, že od Sevastopolu jeli přes Ukrajinu, rakouské hranice překročili v obvyklém místě Brodech a ve Lvově nasedli na železnici, která je již byla sto dopravit do Vídně. Navštívili tedy nepochybně Krakov a je otázkou, zda jim tam zbyl čas navštívit Wawel a vzdát hold u hrobu amerického hrdiny války za nezávislost Tadeusze Kosciuszka, kterého museli znát i díky soše před vchodem do vojenské akademie West Point.7 Dráha je pak nevyhnutelně přivedla na naše území, když museli jet přes Bohumín, Moravskou Ostravu, Přerov, Hulín, Hodonín, Břeclav a dále do Vídně. Žel můžeme jen odhadovat jaké pocity a dojmy na nich zanechaly malebné zříceniny hradů Starý Jičin a Helfštejn nebo pohled na zachovalý hrad Buchlov. Ve Vídni, kam dorazili někdy v prosinci 1855, je již očekával kapitán Querlonde s bohatou nabídkou odborných prohlídek, jakož nepochybně i společenského života.
Zdá se, že ani Rakušané neměli přílišný zájem na tom, aby Američané nahlédli do zákulisí jejich válečných příprav, jestliže termín návštěvy vojenských zařízení byl stanoven až na dobu, kdy stahování armády od ruských hranic bylo již prakticky u konce. Ministerstvo zahraničí předalo teprve v září 1855 ústřední vojenské kanceláři8 žádost amerického vyslanectví ve Vídni, aby členům mise byla povolena prohlídka armádních objektů ve Vídni a jejím nejbližším okolí. Povolení bylo uděleno a zabezpečení průběhu návštěvy bylo svěřeno generálnímu štábu jakožto jednomu ze tří oddělení ústřední vojenské kanceláře. Odtud byl vybrán jako průvodce Američanů během pobytu ve Vídni již zmíněný tamní rodák kapitán Emanuel du Hamel de Querlonde.9 Ve vídeňském Kriegsarchivu existovaly původně o pobytu americké mise četné písemnosti, které však byly později až na dvě z nepochopitelných důvodů skartovány. Malou náhražkou za ně jsou stručné záznamy v protokolech ústřední vojenské kanceláře. Z nich se dozvídáme, že koncem prosince 1855 navštívili Delafield, Mordecai a McClellan Vojenský geografický institut ve Vídni a 2. ledna 1856 Tereziánskou vojenskou akademii ve Wiener Neustadtu. Mohli tak srovnávat úroveň této školy s úrovní West Pointu, neboť Tereziánská vojenská akademie patřila k těm, jež si v Evropě udržovaly standard lepšího nadprůměru. Nepochybně navštívili i další vojenské ústavy a zařízení, stejně jako můžeme předpokládat i prohlídku napoleonských bojišť u Aspernu a Wagramu. Pobyt mise ve Vídni skončil v druhé polovině ledna 1856. 25. ledna zaslalo ministerstvo zahraničí ústřední vojenské kanceláři poděkování amerického vyslanectví ve Vídni za příkladný doprovod poskytnutý misi. Kancelář předala toto poděkování 31. ledna generálnímu štábu a ten zas o tři dny později kapitánu Querlondemu10 Z Vídně zamířila mise přes jižní Německo (mj. Mnichov) do Francie a odtud přes Belgii (Brusel + Waterloo) do Anglie. Všichni členové mise se horlivě věnovali studiu vojenských řádů, předpisů, instrukcí, příruček a další voj. literatury a některé si dokonce vyžádali s sebou do USA. Během celé mise studovali systémy i praxi armád zmíněných států a jejich výzbroj - ve Francii speciálně se snažili proniknout do tajemství projektilu Minie a dohnat tak, co zmeškali u Sevastopolu. V Anglii pobývali až do začátku jara a tak v Evropě ještě zažili atmosféru mírových jednání dovedených 30. března v Paříži ke konečnému podpisu.11 19. dubna 1856 se všichni tři důstojnící navrátili do Washingtonu po obtížné studijní cestě trvající 1 rok a 8 dnů. Hned po návratu začali Mordecai, Delafield a McClellan zpracovávat podle svých pfofesí a zájmů zprávy o výsledcích cesty.
McClellan zpracoval obecný přehled organizace evropských armád, systémů členění a další logistických systémů, jakož i přeložil mnohé evropské příručky a fermany. Zpracoval i výslednou zprávu, kterou Kongres USA schválil v roce 1857 jako svůj oficiální dokument - tj. v době, kdy McClellan již armádu opustil a jal se působit na železnici. (Přesto se ke své evropské cestě ještě vrátil knihou "The Armies in Europe" vydanou v roce 1861). Jefferson Davis ani jeho nástupce v úřadu Floyd bohužel neměli možnost plně využít výsledků této evropské studijní cesty, místo nárůstu početního stavu armády, výzbroje a systému odvodů se však díky politickým třenicím prosadily spíše změny v oblasti vojenské módy (zvláště francouzské - képi, Zouave, aj.) a tu a tam nějakých regulí (př. nové ruské instrukce pro jízdu). K skutečné revoluci v rámci organizace ozbrojených sil došlo až po vypuknutí americké občanské války v r. 1861.
Obě strany náhle nemaje jiné volby horečně budovaly své vlastní masové armády a nebylo nic snažšího než přihlédnut k evropským vzorům a doporučením. Obě strany se poněkud opožděně a zato přímo zoufale snažily získat osvědčenou moderní výzbroj - ne v předválečných stovkách kusů, ale desetitisících... Po opadnutí počátečního nadšení a rychlém vyschnutí přílivu dobrovolníků byly záhy na obou stranách zavedeny ještě nedávno politicky nepřijatelné odvody. Poprvé v historii Ameriky byly strategické železnice převzaty (i budovány) armádou, stejně jako telegrafní služba a vznikly vládou organizované výzvědné služby.12 A hlavní aktéři celé mise? Richard Delafield se po návratu stal na tři roky superintendantem vojenské akademie West Point, za občanské války se stal velitelem newyorského přístavu, roku 1864 byl povýšen na brig.gen. pravidelné armády a stal se náčelníkem ženijní správy - zemřel r. 1873. Další osudy Alfreda Mordecaie se žel nepodařilo zmapovat. Osudy dalších dvou klíčových osob v obecné rovině jsou dostatečně známé. George B. McClellan se vrátil do armády a stal se na krátký čas jejím vrchním velitelem. V čele Potomacké armády stál rok, během něhož nedosáhl jediného oslňujícího vítězství, ale neutrpěl ani žádnou zdrcující porážku. Pro neshody s Lincolnem byl odvolán a i proto svolil k protikandidatuře v presidentských volbách, ale byl poražen. Hodně cestoval, ale po zbytek života se cítil být nezaslouženě ponížen, neboť post guvernéra v New Jersey byl jen slabou náplastí - zemřel r. 1885. Iniciátor celé mise Jefferson Davis se stal prvním a jak se ukázalo i jediným presidentem Konfederace, byl 2 roky vězněn a zbytek života strávil s podlomeným zdravím, ale v úctě svých bývalých stoupenců - zemřel r. 1889.
DOUŠKA NA ZÁVĚR : Chtěje splatit v úvodu zmíněný dluh historiografie, hodlal jsem zároveň napsat o této misi i mnohem podrobnější studii do časopisu "Historie a vojenství". K tomu bych potřeboval jako prameny McClellanovy dopisy z cesty jeho rodině a rodině jeho snoubenky Ellen Marcyové, jeho knihu z roku 1861 a zprávu kongresu z r. 1857. To vše je k dispozici v americké Kongresové knihovně ve Washingtonu - reprodukce však stojí tolik, že na ně zde nikdo nemůže ani pomýšlet. Opět jeden z případů, kdy je naše touha po poznání historie negativně ovlivněna komercionalisací kultury... - snad tedy vyjde alespoň poněkud širší (hlavně v otázkách Rakouska) studie z toho mála, co se podařilo získat, v časopisu "Přísně tajné"!?
| 1 | obzvláště v USA krajně nepopulární snahy pozměnit zažité vojenskopolitické mechanismy za standartní stálou armádu evropského typu, za války doplňovanou odvody... |
| 2 | pánem na Dobříši, Zbirohu, aj. (1799-1859) |
| 3 | Navštívili zde mj. i císaře Napoleona III. a jeho španělské manželky - císařovny Eugenie |
| 4 | že by se k Černému moři dostali z Berlina, přes Drážďany, Prahu, Vídeň a dále po Dunaji... |
| 5 | Hlavní spojenecké síle na Krymu - francouzské armádě velel maršál A. J. J. Pélissier, známý to "vykuřovač" Arabů a Kabylů v Alžírsku, o jehož tamních krutostech psal r. 1845 v "Květech" J. K. Tyl. |
| 6 | př. studiu jazyků, ale McClellanovým poznatkům se však budeme věnovat někdy příště v jeho vlastním medailonku |
| 7 | od r. 1828 - roku 1778 zde zbudoval pevnost, která chránila přístup na New York po řece Hudson. |
| 8 | nejvyššímu orgánu spravujícímu armádu za situace, kdy úřad ministra války nebyl obsazen |
| 9 | pikantní je, že v letech 1848-9 bojoval v Uhrách na straně císařakých - jeho starší bratr Ferdinand narozený v Praze na straně revoluce. |
| 10 | ten se stal později generálmajorem, ale kvůli zdravotním problémům záhy na to aktivní službu ukončil. |
| 11 | Válka skončila všeobecným rozčarováním, byť i přes nespornou vojenskou porážkou Ruska - odstartovala však mj. i politický ústup Rakouska z pozice evropské mocnosti. |
| 12 | Zde tedy možná zafungovala v Rakousku získaná instrukce J. V. Radeckého z r. 1810 o činnosti generálního štábu, zdůrazňující výzvědnou činnost, ač Radecký sám byl tehdy již 3 roky mrtev. |