Zápas o Charleston
Karel Řezníček :: 26. 01. 2004
Podle "The Civil War at Charleston" A.M.Wilcoxe a W.Ripleye a dalších materiálů
Charleston - přístavní město v Jižní Karolíně, na poloostrově svíraném toky řek Ashley a Cooper River, ve stejnojmeném zálivu. Město v mnoha ohledech v polovině minulého století označované jako nejkrásnější v Americe. Město s kořeny sahajícími do poloviny 16. století - opravdový symbol "Jihu". Již roku 1832 zákonodárný sbor státu Jižní Karolína pohrozil, v reakci na nový daňový systém, vystoupením státu z Unie. Blesková a rázná reakce tehdejšího prezidenta Andrewa Jacksona znamenala faktickou okupaci hlavního města Columbie, Charlestonu a dalších klíčových míst, pod jejímž tlakem rebelie pominula. V prosinci 1860 bylo to, čím se roku 1832 jen vyhrožovalo, opravdu vykonáno a Jižní Karolína nezůstala osamocena a vznikl nový státní - Konfederované státy americké. Již v dubnu 1861, po výstřelech vedoucích k pádu pevnosti Fort Sumter, bylo zřejmé že cesta k dosažení státní svrchovanosti se neobejde bez boje. I Charleston sám, zdánlivě tak hluboko v Konfederačním vnitrozemí, se po čtyři válečné roky měl stát frontovou oblastí.
Předpolí přístavu je tvořeno množstvím ostrovů a poloostrovů, tvořených spletí koryt vodních toků, slepých ramen a dalších mokřin tvořících často neprostupná bahniska. Úzký vstup do zálivu je vymezen dvěma velkými ostrovy (Sullivan`s Island a Morris Island), které byly Konfederáty důkladně opevněny. Sullivanův ostrov od severu měl již vybudovanou zděnou pevnost Fort Moultrie, k jejíž podpoře byly instalovány ještě další opevněné dělostřelecké šance (Battery - Bee, Marion, Rutledge, Beauregard, Marshall + další nepojmenované) - to vše propojeno sypanými valy v mohutnou a takřka nedobytnou fortifikaci. Z jihu byla situace o poznání složitější, neb Morrisův ostrov byl izolován od pevniny neprůchodným bažinatým terénem a chyběla starší opevnění. Přesto Jižané, hnáni nutností, opravdu důkladně opevnili alespoň kosu vybíhající do ústí průlivu. Šíji ostrova překopali, navršili mohutný val chráněný děly a nazvali toto opevnění (Fort) Battery Wagner. Za touto skutečnou pevností se nacházely další baterie (Gregg a Cumming´s Point - či též Star of the West) obrácené na moře a do nitra zátoky.
Uzlovým bodem obrany vstupu do přístavu přesto zůstával zděný monolit pevnosti Fort Sumter, která ač byla 12.-13.dubna po 34 hodin vystavena jižanskému ostřelování1 neutrpěla vážnějších škod. Fort Sumter v konfederačních rukou otevřela přístav vlastním lodím a nutila nepřátelské lodi chtějící dosáhnout přístavu proplout hlavním splavným kanálem a vystavit se zničující palbě nejtěžších děl. Konfederovaní dále reaktivizovali staré pevnostní objekty jako Castle Pinckney na Shutes Folly Island v deltě Cooper River či Fort Johnston na ostrově James. Další dělostřelecká postavení a sypané valy se kupily všude v okolí tohoto důležitého přístavu - tentýž osud postihl i proslulou nábřežní promenádu. Na ústí do zálivu a přilehlé moře tak nakonec mířilo více jak 200 těžkých děl a monumentálnost takto vytvořeného pevnostního komplexu ještě značně zvyšovaly další obranné bašty, kde proti nepříteli hrozivě čněly toliko imaginární hlavně děl tvořené načerněnými břevny (tzv. Quaker Guns).
Pasivní ochrana Charlestonu od moře dále sestávala z celé řady dalších umělých zátarasů a bariér z břeven, potopených lodí a dalších rozmanitých překážek - poději pak ještě výrazně vzrostla se zdokonalením smrtonosných min. Unionisté si byli dobře vědomi mohutnosti těchto opevnění i obtížnosti blokování tak významného přístavu a koncem roku 1861 naplánovali akci, která z Charlestonu udělala jeden z největších hřbitovů lodí. Prastará taktika, která pomáhala případ od případu obráncům i útočníkům byla využita i zde. V prosinci 1861 byla v hlavním užívaném plavebním kanále potopena naráz flotila 16 vyřazených lodí naložených granitem a v lednu dalších 13 lodí. Britové a Francouzi označili tuto akci za a "barbarskou" a "nefér" záležitost - co si o ní mysleli Jižané nebudeme raději citovat. Přesto netrvalo ani čtvrt roku a konfederovaní měli vytyčen nový plavební kanál, kterým spřátelené lodi bezpečně proplouvaly do přístavu.
Konfederační pozemní síly v prostoru Charlestonu byly pochopitelně podporovány i vlastním loďstvem. Konfederační námořní flotilu však tvořila velmi rozmanitá směsice lodí, vesměs nepříliš vysoké kvality. Teprve na podzim 1862, zařazením obrněnců CSS Chicora a CSS Palmetto State, vzrostla její úderná síla do té míry, že byla schopna i dílčích útočných operací. O rok později přibyl další obrněnec CSS Charleston, čtvrtý CSS Columbia pak počátkem roku 1865 a v mezidobí celá řada dalších pozoruhodných plavidel. Velící generál P.G.T.Beauregard neměl o své flotile valného mínění a to asi právem. Přesto bylo v jejích možnostech patrně více, nežli bylo dosaženo občasnou palebnou podporou, ojedinělými výpady, a to ještě převážně "torpedových" plavidel.
Tak jako v případě jiných přístavů i Charleston byl blokován, ale nedostatek lodí a hrozivá pevnostní děla, jakož i další obranná opatření Jižanů, udržovaly Unionisty v uctivém odstupu. Konfederační flotila pak až do zařazení obrněnců a torpedových plavidel zůstávala zcela pasivní a tak z patové situace vyvedla znepřátelené Američany teprve událost s níž velící generálové rozhodně nemohli kalkulovat. Lodivod černé plati Robert Small se stal hlavou spiknutí vedoucího k zmocnění se dělového člunu CSS Planter jeho černošskou posádkou. V noci na 13. května 1862 se akce za nepřítomnosti bílých důstojníků zdařila a loď, při využití znalostí všech nástrah a hesel, šťastně vyplula na širé moře, kde se vzdala blokádní lodi USS Onward. Small a i někteří další uprchlíci pak poskytli neocenitelné informace pro zamýšlenou invazi.
Kontraadmirál Samuel F. DuPont a generál David Hunter shromáždili několik desítek lodí a na 6.000 mužů pozemního vojska, jemuž přiřkli poněkud předčasně honosné označení Army of the Occupation. Velitelem invazních sil byl jmenován generál Henry W. Benham, čerstvě ověnčený slávou vítěze od Fort Pulaski v Georgii. Unionistická flotila dovedně využívající Smallovi poznatky pronikla několik mil proti proudu Stono River jižně od města a provedla zdařilý výsadek na James Island. Tento ostrov byl již vcelku součástí kompaktní pevniny, nepočítaje několik bezvýznamných říček. Mezi Charleston a Benhamovy Unionisty by se v případě úspěšného postupu postavil ještě tok Ashley River, ale ani ten již nemohl zabránit bombardování města a přetnutí železniční trati spojující město s vnitrozemím v západním směru.
Konfederovaní však naštěstí s touto eventualitou počítali a vybudovali i na tomto ostrově obranná postavení, jež přišla nyní vhod. Unionisté 3. června 1862 z chodu udeřili na Konfederační přední hlídky, ale byli snadno zastaveni u hlavní obranné linie. Generál Nathan G. Evans rychle shromáždil na 2,5 tisíce vojáků, obsadil připravené pozice a očekával útok. Benham zaváhal - očekával, že nepřítele zcela zaskočí, ale to se nepodařilo a proto velice nešťastně improvizoval. Zahájil obchvatný manévr východním směrem ve snaze nepřátelské pozice obejít, ale to se mu nemohlo podařit a nadto ztratil podporu flotily na Stone River. Unionisté postupovali díky terénu pomalu a Konfederovaní byli všude připraveni ve svých pozicích. Konečně si Benham uvědomil, že nemá-li utonout v bažině, dále již jít nemůže a na místo návratu k Stone River v zoufalství nařídil útok. Zvolil k tomu však asi nejnešťastnější místo na své dosavadní trase - poblíž městečka Secessionville.
Útok v prostoru střeženém konfederační pevností Fort Lamar (zvaný též bitva u Secessionville) 16. června 1862 byl bojem, v němž se Benham vzdal všech svých výhod nad nepřítelem a poslal své muže na jatka při útoku v místech, kde Konfederační linie byla téměř nedobytná. Přestože Unionisté byli shodou příznivých okolností jen krůček od úspěchu, nakonec byli přecejen odraženi. Benham zděšen výslednou ztrátou více jak půltisíce mužů, dal troubit k ústupu; Důsledkem této blamáže bylo odvolání Benhama i Huntera, které nahradil energický generálmajor Ormsby M. Mitchel. Tento energický generál měl velké plány, ale dříve nežli je mohl začít realizovat, onemocněl žlutou zimnicí, a dne 30. října 1862 zemřel na oblastním velitelství na Hilton Head. David Hunter, který mezitím znovu převzal velení místo nemocného Mitchela, operaci proti přístavu Charleston poté definitivně odvolal. Unionisté stáhli pozemní jednotky na Hilton Head Island, čímž pro rok 1862 významnější aktivita obou stran v prostoru Charlestonu v podstatě skončila.
Úvod roku 1863 v této oblasti patřil námořnictvu a k všeobecnému překvapení to byli Konfederovaní, kdo udeřili ponejprv. Před rozbřeskem 31. ledna 1863 se z přístavu vyplížily dva stíny a blížily se ke kotvišti Unionistických lodí. Rychlejší stín, jež se s východem slunce změnil v CSS Palmetto State taranoval USS Mecedita, která byla nucena kapitulovat před pomalejší CSS Chicora, jež právě dorazila střílejíc z děl. CSS Palmetto State pokračoval v útoku a zle pošramotil USS Keystone State, ale to již pominulo počáteční překvapení a vyšší rychlost Unionistických lodí, uprchnuvších na volné moře, nedávala Konfederovaným šanci dosáhnout pronikavějšího úsoěchu. Po krátkém bezvýsledném dělostřeleckém duelu na velkou vzdálenost se neohrabané a nedostatečně vyzbrojené obrněnce vydaly na zpáteční plavbu do bezpečí zálivu, který již více neopustí.
Důvodem paralyzování jižanských obrněných oblud se krom zvýšené ostražitosti unionistů stalo i zesílení Unionistické blokádní flotily. V prvé fázi to bylo především obrněné monstrum USS New Ironsides, jež palebnou silou 18 velkých děl již samo o sobě převyšovalo vše, co zde byli na moři do boje schopni nasadit Konfederovaní. Nadto Samuel F. DuPont záhy obdržel i úderný svaz nebývalé síly, čítající osm monitorů. Po několikadenních dělostřeleckých duelech seveřanské flotily s pobřežním dělostřelectvem, konečně zavelel kontraadmirál k přímému útoku s cílem definitivně umlčet děla Fort Sumter a přimět posádku pevnosti ke kapitulaci.
7. dubna 1863 unionistické obrněnce v kýlové formaci USS Weehawken, USS Passaic, USS Montauk, USS Patapsco, USS New Ironsides, USS Catskill, USS Nantucket, USS Nahant a USS Keokuk se přibližovaly k Fort Sumter za tajuplného až děsivého ticha. Celá flotila totiž mířila do čerstvě zaminovaného prostoru a Konfederovaní nechtěli předčasně svého nepřítele odradit a palbu maximálně pozdrželi. USS New Ironsides se jako první zachytila do smrtící pasti minového pole, ale nálož 2.000 liber černého prachu vinou selhání roznětky neexplodovala a loď tak jen o vlas unikla zkáze. Formace se přesto rozpadla a jednotlivá plavidla, na něž se v tuto kritickou chvíli sneslo krupobití střel, chaoticky manévrocala tak tak zabraňujíc kolizím. Následný dvouhodinový děstřelecký duel, který se poté rozpoutal, ukončil DuPont rozkazem k ústupu zle pošramocené flotily.
Materiální škody na obou stranách byly veliké, ale obětí na životech bylo minimum - bylo tomu tak především proto, že žádná z nastražených min nakonec neexplodovala. Na straně Konfederovaných byl dokonce pouze jediný mrtvý a to ještě nešťastně, bezmála tragikomicky zabitý padající žerdí sestřelené bitevní zástavy. Unionisté na tom byli o 100% hůře, když na devíti obrněných plavidlech byli 2 mrtví. Přesto dosáhli konfederovaní veliký úspěch, když se do druhého dne potopil první experimentálně nasazený dvouvěžový monitor USS Keokuk. Tato loď jako jediná díky poměrně nešťastné konstrukci utrpěla průstřely v prostoru nechráněném pancířem. Za zmínku snad jistě stojí skutečnost, že vrak lodi při odlivu vystupoval nad hladinu, čehož využil James LaCosta a po dva týdny noc co noc s několika muži odmontovával lodní vybavení. Vyvrcholením této akce pak bylo ukořistění obou palubních děl a jejich transport do města, před zraky celé užaslé blokádní flotily, ve staré uhelné bárce.
Kontraadmirál DuPont byl zdrcen a pokládal další pokusy o dobytí přístavu Charleston z moře silami námořnictva za sebevražedný hazard a mrhání prostředky. Proto došlo k dalším kádrovým změnám a velitelem Unionistické eskadry byl jmenován na Mississippi úspěšný Andrew Foote. Tento kontraadmirál však stejně jako generál Mitchel zemřel dříve (v New Yorku), nežli převzal velení. Kontraadmirál DuPont tedy setrvával nadále ve své fuknci, a i této náhodě vděčí za to, že si na svůj účet může připsat jedno z nejslavnějších vítězství námořnictva Unie za celé období občanské války. Mohutný jižanský obrněnec CSS Atlanta byl vyslán ze po pádu Fort Pulaski pro prorážení blokády značně znehodnoceného přístavu Savannah do Charlestonu, aby zde pomohl zlomit blokádu U.S.Navy. DuPont, který byl včas informovaný o této hrozbě reagoval vysláním dvou monitorů k ústí Savannah River. Právě včas, aby jim CSS Atlanta nepronikla na volné moře. 17. června 1863 ráno připlula dvojice USS Weehawken a USS Nahant k Wassavské mělčině a využívaje menšího ponoru se odvážně pustila do boje. Velitel CSS Atlanta William A. Webb nerozvážně přijal tuto výzvu, ačkoli jeho lodi hrozilo uvíznutí v písečných dunách. Nevyhnutelné se stalo skutečností a po pouhých 35 minutách boje bezmocná posádka CSS Atlanta byla nucena sejmout vlajku a vzdát se2.
Tento úspěch však DuPonta nezachránil a tento byl od července 1863 nahrazen kontraadmirálem Johnem A. Dahlgerem, který dokázal nalézt společnou řeč s nově jmenovaným velitelem pozemních sil generálmajorem Quincy A. Gillmorem. V předchozí fázi (v dubnu) se Unionisté zmocnili ostrova Folly Island, opevnili jej a jejich pozemní dělostřelecké baterie nyní stabilně ostřelovaly Konfederované na ostrovech James a Morris. 10. července 1863 Unionisté přešli s palebnou i transportní podporou loďstva do útoku přes Stono River. Generál Alfred Terry zaútočil směrem na James Island a snažil se vyvolat zdání, že cílem ofenzivy je samotné město Charleston. Skutečnost byla prostší - výběžek Cummings Point, umožnující umístit obléhací děla bezprostředně před Fort Sumter. Q.A.Gillmore a Truman Seymoure vzápětí s hlavními silami zdolali v místě zvaném Ligthouse Inlet jen provizorní konfederační pozice na jihu Morrisova ostrova, zdecimované námořní palbou. Ačkoliv pokus dobýt klíčovou fortifikaci (Battery Wagner - opevnění opatřeno i vodním příkopem, tedy v době přílivu), přímo z chodu neslavně ztroskotal, Unionisté se zde pevně zachytili a na severním cípu ostrova zůstalo v této fázi odříznuto asi 1.500 konfederačních vojáků.
Unionisté odrazili pokusy Konfederovaných o znovudobytí ztracených pozic a poté se Terryho vojáci připojili k zbytku sil chystajících se ztéci Fort Wagner. Po týdenním bombardování z moře i ze souše, vrhl Gillmore 18. července 1863 večer své vojáky do útoku na Fort Wagner podruhé. Posádka pevnosti, vybudované ze sypaných zemních valů však neutrpěla velkých škod a přivítala nepřítele zuřivou přehradnou palbou. Dvě útočící brigády v čele s legendami ověnčeným černošským plukem (54th Massachusetts) utrpěly děsivé ztráty, ale posléze přece jen došlo k boji muže proti muži. Po úporném boji, v němž útočníci přišli o velícího generála George C. Stronga, 7 plukovníků a půldruhého tisíce mužů, jsou Unionisté odraženi. Velitel pevnosti generál William B. Taliaferro přiznal ztrátu 150 mužů a mohl si na okamžik vydechnout. Ne na dlouho, neboť druhého dne po pohřbení mrtvých bombardování opět propukne s o poznání větší intenzitou. Nadto jsou Unionisty zahájeny výkopové a podkopové práce jako při klasickém obléhání.
Dne 17. srpna 1863 jdou vojáci v modrých uniformách do útoku již potřetí, ale pevnost znovu odolává jejich snažení. Odražen je i další útok na Fort Wagner v noci z 25. na 26. srpna 1863. Zoufalý Gillmore vydává rozkaz, který jeho ženijní náčelník pokládá za neproveditelný a přeci ho vykoná; S nadlidským úsilím jsou do bažiny mezi ostrovy Morris a James zaráženy piloty na nichž je vybudována dlouhá rampa umožňující zřízení dělostřeleckých postavení a transport těžkých děl a munice až na účiný dostřel od Fort Sumter a v dosahu se ocitá dokonce samotné město Charleston. Dalekonosné dělo pokřtěné Swamp Angel (Anděl z bažiny), po Beauregardově odmítnutí kapitulovat, snad symbolicky prorazí hned svým prvým výstřelem střechu kostela St. Michael a granát zde roztříští desku s desaterem přikázání.
Od 17. srpna 1863 je odtud z "bažiny" pravidelně bombardována i Fort Sumter a veškerá odvetná palba pevností i lodí Konfederace se míjí účinkem. Velitel Charlestonu generál Beauregard konečně 6. září 1863 rozhodl o evakuaci Fort Wagner a ostatních zbylých konfederačních pozic na Morrisově ostrově, jejichž obrana nemohla přinést nic víc, než zbytečné oběti na obou stranách. Klamný výpad Konfederovaných z Jamesova ostrova splnil očekávání a odvrátil pozornost Unionistů v tuto stranu. Za oboustranného hřímání děl unikla kompletní posádka Morrisonova ostrova na palubách obou obrněnců a dalších lodí do bezpečí za jedinou noc i s většinou válečného materiálu. Byl vskutku nejvyšší čas, neboť podkopy nepřítele se nezadržitelně přiblížily a 7. září 1863 ráno se Terryho Unionisté vrhli do již pátého unionistického útoku. Ke svému překvapení, ale i velké úlevě se však útočníci nesetkali s odporem a nezbylo jim než konstatovat zmizení nepřítele. V reakci na to nechal Gillmore ihned postoupit své dělostřelectvo a soustředil veškerou palbu na Fort Sumter. Zdi této ještě před nedávnem majestátní pevnosti se hroutily, pevnost na střelbu neodpovídala (děla byla stažena do bezpečnějších pozic) a zdála se rovněž opuštěna.
Gillmore se však v tomto odhadu krutě zmýlil a tak když v noci 8. září 1863 vyslal flotilu člunů a prámů s asi 500 muži na palubě pevnost obsadit, schylovalo se k dramatu. Existují spory zda šlo o past či náhodu, ale jisté je, že prví muži celkem bezpečně dosáhli pevnosti a vylodili se, když tu náhle narazili na konfederační hlídku. Po prvních výstřelech se rozpoutalo peklo, když se ze sutin vyrojili obránci a těžká děla z ostrovů James a Sullivan`s Islands začala řádit mezi útočníky. Ve chvíli, kdy na bojiště dosupěl obrněnec CSS Chicora, nebylo o výsledku invaze pochyb. Zpět na Cumming´s Point se vrátila slabá polovina útočících, 125 zůstalo v zajetí - zbytek byl buď zabit nebo utonul... Gillmore byl šokován. Byl nucen spokojil se se skutečností, že splavný kanál je v dostřelu jeho děl a prorazit blokádou se stalo zase o něco obtížnější. Unie ohlásila veliké vítězství a v tichosti opustila původní plán zmocnit se přístavu i města útokem z moře. Unionisté získali až přílišný respekt k Fort Sumter a ačkoli ji za osmnáct měsíců systematickým ostřelování proměnili v pouhou hromadu sutin, nikdy ji nedobyli, ani nedonutili její posádku ke kapitulaci a další pokus o obsazení pevnosti se již nekonal.
To Swamp Angel mířící na město působil generálu Beauregardovi větší starosti. Ačkoliv prvé dělo po 36 předimenzovaných výstřelech explodovalo, (když nenadělalo velkých škod a nikoho z Jižanů nezabilo) záhy byla na pozice dopravena nová již k tomuto účelu zesílená děla. Ta počala vrhat výbušné granáty na město, jež se počalo měnit v ruiny a všechny pokusy o útok proti jejich pozicím v této bažině skončily nezdarem. Po bezvýsledných protestech Jižanů proti tomuto barbarství vůči civilnímu obyvatelstvu došlo k určité politice lidských štítů a v Charlestonu byli ubytováni unionističtí zajatci. Nyní zase protestovali Seveřané a když u Jižanů s poukazem, že tito zajatci se nacházejí v civilních objektech neuspěli, objevili se zajatí Konfederovaní na Morrisově ostrově vystaveném bombardování Jižanů. (Paradoxně se tak v Charlestonu pod palbou vlastních lidí ocitl, odtud koncem roku 1863 odvelený generál Seymoure později zajatý jižany v bitvě u Olustee.) Po složitých jednáních, bylo nakonec od této zvrácené praxe upuštěno. Ale to předbíháme.
Jestliže ostřelování Fort Sumter pozemními bateriemi po pár týdnech její konfederační posádku neznepokojovalo, když na ruinách v tuto stranu obrácených nebylo záhy co ničit, zcela jiná situace nastávala při útocích námořnictva - zejména monitorů. Konfederační dělostřelci brzy zjistili, že boj s těmito plavidly nemá valné naděje na úspěch a vzdali ho - tedy alespoň v tom smyslu, že demontoali z Fort Sumter většinu děl a rozvezli je po ostatních pevnostech. Dělostřelci pevnost opustili a ty nahradil batalion vojáků z nejlepších charlestonských rodin pod velením majora Stephena Elliotta. Při podpoře těžkých děl z Fort Moultrie a dalších baterií ze Sullivanova ostrova obráncům pevnosti, kteří se spokojili s pasivní obranou objektu, stačila tři malá protipěchotní děla a složitý systém zátarasů proti výsadku. Monitory posádce zle zatápěly, ale na štěstí pro obránce, tyto lodi nevydržely díky vedru v podpalubí v palebných pozicích déle než 2-3 hodiny a samy obrněnce bez podpory pěchoty se nebyly sto pevnosti zmocnit. Po jejich odplutí, byly škody rychle opraveny a nad zničenou pevností se dál hrdě třepetala vlajka Konfederace.
Gillmore se s touto patovou situací nedokázal vypořádat, požádal o přeložení a v dubnu 1864 je mu vyhověno. Na jeho místo je jmenován generálmajor John G. Foster, který měl Charleston v malíku (v prosinci roku 1860 právě on organizoval útěk federálních vojáků z města do Fort Sumter). Nyní, ačkoli instrukce hovořily držet stávající pozice, on sám chtěl dosáhnout více, ale nadřízení neměli velké pochopení. Díky stahování jednotek na Virginiaské bojiště neměl Foster více než 15.000 mužů a to se mu právem zdálo málo pro útok na město. Avšak i Konfederovaní oslabovali své řady na slabých 5.000 mužů a také Gillmoreův velký protihráč P.G.T. Beauregard opustil své místo a velení převzal jeho bývalý náčelník štábu generál Thomas Jordan. Fosterovou smůlou bylo však i to, že si kontraadmirál Dahlgren připálil několikrát prsty a také získal snad až přílišný respekt před "neviditelnou hrozbou" tajných zbraní C.S.Navy.
Jak k tomu došlo? Již v srpnu 1863 sledovali námořníci na palubě obrněnce USS New Ironsides s údivem malý parníček, který vyrazil proti blokádní flotile. Na poslední chvíli pochopili, že se pokouší o taran, instinktivně se mu vyhnuli a tím přežili svou smrt. Loď CSS Torch s žerďovým torpédem a plná výbušnin se poté neobtěžována zklamaně vrátila do přístavu. V noci z 5.října 1863 to již bouchlo, když poloponořené plavidlo označované jako CSS David vyzbrojené téže zbraní již udeřilo do trupu USS New Ironsides - jen silný pancíř a šťastná souhra náhod již potřetí zachránily tohoto obra před zkázou. Tento podivný doutník vyplul ještě několikrát, ale USS Memphis (6.března), ani fregata CSS Wabash (19. dubna) se již nenechaly zaskočit. Jistě k tomu přispěla i akce ponorky CSS H.L.Hunley, jež po mnohých neúspěších 17. února 1864 vyhodila do povětří korvetu USS Housatonic. (Skutečnost, že útočící plavidlo bylo při explozi zničeno rovněž, zjistili Unionisté až po obsazení města.)
Foster se proto vrátil k původnímu Hunterovu plánu zmocnit se ostrova James, přetnout trať Charleston & Savannah R.R. a hrozbou dělostřeleckého bombardování donutit Konfederované vydat město. Trojfázový plán se vyvíjel zpočátku dobře a 2.500 vojáků brigádního generála Johna P. Hatche se v červenci 1864 z lodí proniknuvších po Stono River vylodilo na ostrovy James a John´s. Zaskočení konfederovaní byli vytlačeni ze svých pozic a posádka Fort Johnson až na několik hlídek pospíchala, přes celý ostrov aby se postavila této nové hrozbě. Právě v této (druhé) fázi mělo 500 mužů v noci ve člunech obeplout Morrisův ostrov a překvapivým vyloděním ovládnout opuštěnou pevnost. Odvážný plán však ztroskoval na nedostatku lodivodů i kvůli takřka absolutnímu utajení díky němuž pak sami Unionisté osvětlovali a nezřídka i ostřelovali vlastní čluny. Řada ze člunů nakonec uvízla a nadto se dostaly do palby konfederačních děl právě z Fort Johnson a také baterií Simkins, Harleston a Cheves. Když se rozednilo, asi 140 vojáků Unie bylo zajato a zbytek expedice byl na kvapném a chaotickém ústupu.
Konfederovaní zkonsolidovali řady a s novými posilami přešli do protiútoku, při němž vytlačili Unionisty z ostrova James a zanedlouho i z Johnova ostrova. Poslední fáze útoku spočívající ve všeobecné a rozhodující zteči byla poté logicky odvolána. Foster zuřil a horečně toužil po úspěchu a tak alespoň zintenzivnil dělostřelecké bombardování, které na podzim 1864 musel zmírnit, protože zkrátka neměl dost munice. Trnem v oku mu zůstávala především takřka zničená a přeci vzdorující pevnost Fort Sumter - tento symbol jižního odboje. Foster horečně plánoval nájezdy lodí naložených třaskavinami, stejně tak jako výstavbu jakéhosi mola či otočného lešení, po němž by útočníci vnikli do pevnosti. Žádal o posily i o výměnu velitele eskadry, nicméně neuspěl. Dahlgren plnil instrukce lépe a přístav Charleston byl nyní již fakticky neprodyšně uzavřen - nač tedy nákladné a krvavé boje o to málo co zbylo z někdejší pýchy "Jihu"?
Až do konce roku 1864 nebyla Unionisty vyvinuta další závažnější iniciativa a nová ofenziva v Charlestonském prostoru, byla z generálního štábu podpořena až v listopadu - a to ještě pouze jako vedlejší a odlehčovací, při postupu generála Shermana vnitrozemím.. Loďstva obou stran se boje samozřejmě i nadále účastní a doznávají poslední citelné ztráty. Obrněnec CSS Columbia se potápí již při prvním vyplutí po kolizi se starým vrakem a paradoxně tak uniká osudu většiny ostatních lodí flotily. Monitor USS Patapsco se odvážil příliš daleko a po explozi nastražené miny, mizí pod hladinou jako již třetí unionistická obrněná lodĄv boji o Charleston. Přesto přibližující se Shermanův postup nezadržitelně zvěstuje konec marného odporu obránců města. Když chybějí jen dny a pyšný Charleston bude pokořen, dostává Foster poslední ránu - je ve velení opět nahrazen generálem Q. A. Gillmorem. Tak se stalo, že po 542 dnech, kdy Gillmore přistál na Morrisově ostrově a zahájil své tažení, je znovu on tím, kdo přijímá starostu města s návrhem na příměří.
Generál William T. Sherman se totiž po dobytí města Savannah na pobřeží Georgie obrátil k severu a nezadržitelně se přiblížil z pevniny. William J. Hardee, jež s 15.000 Konfederáty zvolna ustupoval před postupujícím nepřítelem, musel volit. Obrana města znamená dobrovolně vlézt do zničujících kleští a opustit jej pak další těžkou ránu (teď již zejména psychickou...) skomírající Konfederaci. Dne 10. února 1865 generál Schimmelpfennig za mohutné palebné podpory pozemního i námořního dělostřelectva vyráží k závěrečnému náporu na město. Přeskupení sil k odražení útoku by znamenalo dobrovolné obklíčení a po vášnivé debatě Hardeeho, Jordana a dalších důstojníků je konečně rozhodnuto obětovat město - zachránit armádu, probít se z hrozících kleští a pokusit se o spojení s vojáky generála Josepha E. Johnstona. Zoufalý velitel eskadry Isaac N. Brown po zvážení nulových vyhlídek na záchranu svých lodí vydává rozkaz k jejich zničení a se svými námořníky následuje příkladu pozemních sil.
Po nezbytných přípravách k evakuaci otřásá nocí ze 17. na 18. února 1865 v Charlestonu a okolií série explozí - zčásti plánovaných, ale dojde i k samovolným explozím a vzniklé požáry nemá kdo hasit. Po rozednění vstupují do města Unionisté a pochytavše již jen nemnoho opozdilců, mohou vychutnat svůj triumf. Z obyvatelstva nezůstal takřka nikdo - všechna skladiště, arzenály, nádražní budovy, mosty i lodě byly zničeny - co nebylo zničeno dělostřeleckým bombardováním a destrukcemi ustupující armády, to nyní zdevastoval požár a řádění lůzy. Sherman ve svých hlášeních mimo jiné praví: "Kdokoliv není spokojen s vedením války, ať nyní přijde a prohlédne si Charleston - od té chvíle se bude vroucněji než kdy jindy modlit, aby tato zem zůstala již ušetřena dalšího válčení."
Po takřka čtyřech letech blokády a měsících intenzivních bojů tedy "Konfederační město hrdina" padlo. Vzdorovalo s omezenými prostředky nepoměrně silnějšímu nepříteli disponujícímu flotilou až dvanácti obrněných plavidel a bezpočtu dalších lodí. Časté výměny velitelů, nedostatek koncepce, koordinace i neprvosledové jednotky - to vše jsou faktory, které jistě hrály v neprospěch Unie. Zůstane však faktem, že i Konfederovaní zde měli jen druhosledové jednotky... - přesto obě strany předvedly mnohé hrdinské činy. Tzv. "Charleston Campaign" byla nejdelší a asi nejsledovanější bojovou operací celé války - to nejen doma, ale především v zámoří. Dokud vzdoroval Charleston, Konfederace v očích Evropy žila, když padl - znamenalo to neklamný předzvěst jejího konce... Krátce po pádu tohoto města padly i zbývající významné Atlantické přístavy Wilmington v Severní Karolíně a Georgetown v Jižní Karolíně (23. února 1865).
Zpráva o pádu Charlestonu se šířila jako blesk a prezident Lincoln a jeho vláda se pravděpodobně rozhodl ponížit Konfederované do důsledku. Z New Yorku je vypravena zvláštní loď Oceanicus, na jejíž palubě cestuje sám Robert Anderson (nyní již generálmajor) a s ním vlajka, již musel 14. dubna 1861 ke své lítosti sejmout z žerdi Fort Sumter. Nyní, přesně po čtyřech letech, za zvuků hudby a jásání přítomných Unionistů opětovně vztyčuje nad sutinami pevnosti svou starou korouhev. "Zpupný Jih" byl příkladně potrestán a vlajka s hvězdami a pruhy znovu hrdě zavlála nad kolébkou secese... - tolik na závěr téměř slovy klasika, ale neodpustím si poznámku, že kulka bývá někdy spravedlivá a mělo by jich být výrazně více.
| 1 | mj. Bowmanův ACW Almanac a i některé další publikace uvádí, že bylo vystřeleno na pevnost přes 40.000 projektilů - mají v zásadě pravdu, ovšem pokud by údaje hovořily o téměř tříletém intenzivním ostřelování pevnosti ze stany Unie (nejméně 43.380 granátů vypáleno na pevnost [pochopitelně ne vždy zasažena], jen od srpna 63 do října 64 a to počítáno pouze bombardování z pozemních baterií na Morrisově ostrově), pak by možná šlo tento údaj s jistými výhradami přijmout. Ovšem pokud se hovoří bombardování z 12.-13. dubna 1861, je nejvyšší odhad vystřelených granátů stanoven na 3.000 a to ještě předpokládám, že i s těmi které spíše symbilicky vypálili Unionisté (Anderson zákázal střílet směrem na město) |
| 2 | CSS Atlanta tudíž nebyla potopena, jak uvádí Ludvík Souček v knize Rakve útočí, ale zajata - a ne snad proto, že by prostě podlehla po čtvrthodinovém boji, jak uvádí Josef Čermák, ale proto, že bezmocně uvízla na mělčině... |