Den vojáka
Martin Žďánský
Armáda je instituce, která, pokud to situace dovoluje, upřednostňuje pořádek a rutinu. Obyčejný den vojáka v táboře, a takových bylo mnohem víc než dní strávených v bitvě, tak byl v jistém smyslu ukázkou přesně řízené, promyšlené a vyčerpávající nudy, ve které se našlo jen málo osobního volna. Tím, co ovládalo vojákův život, se stal zvuk trubky a bubnu. Každou ze základních činností a základních úseků dne totiž oznamoval specifický zvuk. Za běžného dne v táboře jich na obyčejného pěšáka dopadl nejméně tucet. Vojáci u jízdy nebo dělostřelectva, k jejichž povinnostem patřila například i péče o koně, ale i pěšáci v některých jednotkách používajících více signálů, jich mohli vyslechnout i dvakrát tolik.
Ranní kontrola mužstva v jižanském táboře.
V následujícím textu jsou kurzívou uváděny originální názvy jak jednotlivých signálů, tak dalších důležitých vojenských termínů. Je ale nutné upozornit, že v názvech, zvyklostech i běžných postupech existovaly mezi různými jednotkami rozdíly. Například standardizovaný systém signálů trubek platný pro celou armádu vznikl až v roce 1867, tedy dva roky po skončení války. Tento článek proto shrnuje jen běžnou praxi, ale není a ani nemůže být zcela úplný. Některé jednotky všechny zde uvedené signály nepoužívaly, existovaly naopak i signály zde nezmiňované. Obdobná nejednotnost panovala i v dalších aspektech denního režimu jednotek. Jaký tedy vlastně byl?
Den začínal budíčkem. Nejprve zazněl First Call pro probuzení vojáků, zhruba o deset minut později Reveille, s jejíž poslední notou byla vztyčena vlajka. V létě byl budíček okolo páté hodiny ráno, v zimě o hodinu později. To, jak se k následné kontrole stavu mužstva (Morning Roll Call, signálem k němu byla Reveille) museli vojáci dostavit, záviselo na jejich velitelích. Doložené jsou jak případy jednotek, u kterých se voják mohl dostavit v podvlékačkách a s jednou botou zapomenutou ve stanu, i jiné, ve kterých museli všichni nastoupit v plné uniformě, se zbraněmi a základní výstrojí. Ti, kdo se nedostavili včas nebo vůbec, potom čelili důsledkům takového jednání. Podle celkové závažnosti prohřešku, povahy velitele a konkrétní situace mohlo jít o službu navíc, například při i tehdy „populárním" kopání latrín, ale i pobyt v táborovém vězení a jiné závažnější tresty.
Po skončení nástupu měli vojáci obvykle asi půl hodiny k tomu, aby se připravili na následující události, věnovali se ranní hygieně a podobně. Bylo ale možné, a zvlášť u čerstvě vytvořených jednotek to měli mnozí velitelé ve zvyku, že první drill proběhl okamžitě po nástupu. Pokud tomu tak nebylo, seržanti v této pauze připravili ranní hlášení (Morning Report).
Následovala snídaně (Breakfast Call nebo také Mess Call), a po ní se hlásili nemocní a podobně neschopní služby (Sick Call). Pokud toho byli schopni, jeden ze seržantů je odvedl k plukovnímu lékaři. Ostatní čekaly (také po signálu trubky, Fatigue Call) rajóny (neboli Fatigue Duty) v podobě různých činností nutných k chodu tábora - úklid, řezání a štípání dříví, kopání latrín nebo odvodňovacích stružek...
Okolo osmé hodiny zazněl signál k postavení stráží (mohly to být až tři signály, se zhruba pětiminutovými odstupy: Guard Mounting, Assembly of Trumpeters, potom Guard Mounting, Assembly of Guard Detail a nakonec Guard Mounting, Adjutant's Call). První seržant každé roty sestavil skupinu, na kterou měla připadnout hlídková služba pro následujících čtyřiadvacet hodin, a provedl její inspekci. Po dalších obvyklých procedurách dostali vojáci přidělené úkoly a převzali své povinnosti. Každý voják přitom měl službu rozdělenou tak, aby na stráži jako takové byl vždy jen dvě hodiny ze šesti.
Další dvě volání trubky (nejprve Drill, First Call a potom Drill, Assembly) oznamovalo výcvik, často dělený například do dvouhodinových bloků. Vítanou úlevou bylo proto troubení konce výcviku (Recall from Drill) nebo konce rajónů (Recall from Fatigue) a především okolo poledne signál k obědu (Noon Dinner Call). V některých jednotkách první seržanti teprve po obědě odevzdávali ranní hlášení, jež v takovém případě zahrnovalo i počty nemocných, mužů na hlídce, na výcviku nebo v jiných zaměstnáních. Po krátké pauze následoval opět dril, po něm často ještě i dril a dril. A také příslušné signály.
Roty dostávaly rozchod pozdě odpoledne, kdy tábor na čas ožíval přípravami na závěrečné povinnosti. Muži opravovali uniformy, černili kožené části výstroje, leštili knoflíky. Po dalším nástupu a inspekci totiž následovala přehlídka. I jí mohly předcházet třeba dva signály (Assembly of Trumpeters for Retreat a poté Assembly). Přehlídka byla mimo jiné příležitostí k přečtení rozkazů, oznámení výsledků vojenských soudů a podobně. Občas se jich účastnili i výše postavení důstojníci nebo civilní hosté, ale i bez nich se často odehrávaly způsobem, zamýšleným k posílení morálky vojáků a ducha celé jednotky. V jejím závěru běžně zazněl Retreat coby doprovod ceremoniálu spuštění vlajky.
Brzy po přehlídce následoval Supper Call a večeře, pro většinu mužstva osobní volno, pro důstojníky, poddůstojníky i některé jiné členy jednotky často ještě večerní škola vojáka.
Krátce po soumraku proběhl poslední nástup a kontrola přítomných a následoval rozchod mužstva na ubikace. I v tomto případě mohlo být signálů víc, například nejprve Tattoo, po kterém se muži začali připravovat na večerku, poté Assembly jako signál pro poslední nástup. Závěrečným signálem celého dne byla večerka (Taps), po které „musí zhasnout všechna světla, ustat všechen hluk a každý voják musí být ve své ubikaci".
Článek byl vytvořen především na základě informací z knihy The Life of Billy Yank od Bella Irwina Wileyho. Další informace pochází z přepisů dopisů různých účastníků konfliktu a z dalších dokumentů.