Polní opevnění v občanské válce
Marek Vlha :: 13. 08. 2014
V reenactingu znamená bitva občanské války především boj v manévrujících liniích a přestřelky v rojnici za asistence dělostřelectva. To všechno sice bylo součástí reálné bitvy, jeden velmi důležitý prvek ovšem při reenactingu obvykle chybí - polní opevnění. Budování stálých pevností i improvizovaných opevnění je součástí válčení od pradávna. V občanské válce nabylo všeobecného rozšíření a postupem času se stalo samozřejmou součástí bitvy, něčím, co patřilo ke zkušenosti každého vojáka. I proto jsme se rozhodli uspořádat hlavní akci CACWA v roce 2014 v tomto stylu.
Zkušební úsek polního opevnění zbudovaný na letošní reenacting bitvy u New Hope Church
Stálá a polní opevnění
Vojenská opevnění lze v zásadě rozdělit na dva typy: stálá a polní. První tvořily na začátku války Severu proti Jihu předválečné zděné pevnosti, chránící hlavně přístavy - nejslavnější z nich je Fort Sumter. Dále se jednalo o rozsáhlé pásy nově budovaných fortifikací, jež chránily důležitá města jako Washington, Richmond, Atlantu, Vicksburg apod. V tomto článku se ovšem zaměříme na opevnění polní. Různé formy fortifikací chránících v polní bitvě postavení děl, ale i důležité komunikační uzly apod., doporučovala řada dobových teoretických příruček a jejich význam potvrdila i nedávná krymská válka (1853-1856). Málokdo tuší, že opevnění figurovala už v první bitvě u Bull Run a že v nějaké formě nechyběla snad v žádném větším utkání občanské války. Jejich používání stále vzrůstalo, což lze (společně s masivním používáním rojnic) považovat za logickou reakci na zdokonalení dostřelu, přesnosti a spolehlivosti pušek díky vývrtu hlavně a perkusnímu zámku.
Příslušníci 1. newyorského ženijního pluku. V pozadí je vidět gabion, proutěný koš, jenž se po zakotvení naplňoval zeminou. Zde je vyplněn dřívím a slouží jako mobilní ochrana při kopání zákopu
Na obou válčících stranách byly zřízeny ženijní pluky (Corps Of Engineers), jejich role se ale začaly běžně chápat normální regimenty. Se změnou taktiky počítalo i nejvyšší vedení: generál Lee byl ostatně původním zaměřením ženista a na začátku války si od svých vojáků kvůli budování fortifikací vysloužil hanlivou přezdívku Ace of Spades (král lopat, ale i pikové eso); generál Grant například na začátku tažení v roce 1864 navýšil počet vozů s nářadím. Zkušení veteráni se ve svých pozicích postupem času začínali opevňovat takřka automaticky i bez rozkazu, stalo se to samozřejmou součástí války. Poslední dva roky konfliktu už tvořil sled spíše zákopových bojů, které v mnohém evokovaly statické fronty první světové války. V červnu 1864 jeden důstojník seveřanského V. sboru referoval s nadsázkou od Petersburgu: „Nikdy dřív jsme nepoužívali lopaty tolik jako toto léto. V jakýchkoliv dvou dnech tažení jsme zbudovali víc opevnění, než během celých předchozích dvou let, kdy jsme stáli před Richmondem."
Seveřané budují opevnění v bitvě ve Wilderness
Masivní rozšíření polních fortifikací pochopitelně ovlivnilo podobu bojů, které byly v případě čelního útoku zpravidla vykoupeny těžkými ztrátami. Bodákové zteče někdy vypadaly tak, že se útočníci k nepříteli přiblížili plazením a snažili se ho zahnat palbou na krátkou vzdálenost. Asi nejslavnějším případem krutého boje o opevnění takřka tváří v tvář je čtyřiadvacetihodinový zápas o „Bloody Angle" v bitvě u u Spotsylvania Court House v květnu 1864. Seveřané a konfederovaní tu na sebe pálili na minimální vzdálenost skrz střílny a otvory v konfederačním opevnění a obě strany ztratily dohromady přes 12 800 mužů.
Jak se opevnit v poli
Pevnostní válka byla skutečná věda a v mnohém to platilo i o polním opevňování, pro to však zpravidla vystačil zdravý rozum důstojníků a řadového mužstva. Bylo často dílem okamžité improvizace a využíval se při něm jakýkoliv dostupný materiál. Nejjednodušší samozřejmě bylo využít stávající podmínky: např. kamennou zídku, plot či železniční násep. Kromě všeobecně známého zakopávání a vršení valů se stavěly barikády z balíků bavlny, vršily se pokácené kmeny nebo železniční koleje. Ostnatý drát byl za účelem vymezení pozemků vynalezen až v 70. letech, z občanské války jsou však známy ojedinělé případy využití telegrafního drátu jako překážky. Nejtypičtější nicméně bylo zakopání. Vojáci si při něm pomáhali všemi možnými nástroji - pokud neměli po ruce lopaty a krumpáče, sahali po bajonetech, talířích a hrncích. Níže si představíme několik nejzákladnějších prvků polního opevnění, které je reálné budovat i v poměrech menších reenactingových akcí.
Jižanské „rifle pits“ u New Hope Church
Tzv. „rifle pits" (střelecké jámy), přezdívané syslí díry, představovaly předsunutý prvek obrany. Zpravidla je tvořilo několik klád složených do tvaru písmene V obráceného hrotem k nepříteli, mohly být zahrnuty hlínou a maskovány větvemi, případně šlo o krátký val. Poskytovaly úkryt pro jednoho či dva zalehlé muže, kteří mohli lépe pozorovat nepřítele a znepříjemňovat mu život přesnější palbou. Tváří v tvář dobře opevněnému protivníkovi mohly sloužit jako základ hlavního opevnění. V takovém případě byly postupně spojovány dohromady, vzhledem k riziku hlavně v průběhu noci. Proces budování „rifle pits" a jejich propojování se mohl opakovat, čímž bylo možné přiblížit se postupně k nepříteli bez velkých ztrát.
Tato změť stromů a hlíny tvořila jižanské opevnění u New Hope Church
Základ typického zákopu v polní bitvě vytvořily kmeny a větve, před které pak byla směrem k protivníkovi nahrnuta vykopaná hlína. Tím došlo k vytvoření předprsně. Generál Sherman napsal v hlášení o situaci před Atlantou: „Okolo 10. hodiny dopoledne byla armáda v pozicích a muži byli zaměstnáni vršením hromad kolejí a klád, které po chvíli vytvořily základ parapetu. Dovednost a rychlost, s kterou je naši muži vytváří, je úžasná a je něčím novým ve válečném umění." Plukovník 18. indianského pluku uvedl, že jeho regiment potřeboval na zbudování předprsní během bitvy u Pea Ridge (1862) asi pět hodin.
Pohled na opevnění zbudované Seveřany u Fort Brady u Petersburgu
Ne vždy se jednotky na obranu zakopávaly. Někdy to znemožňovala kamenitá půda, jindy poskytoval možnost rychlejšího opevnění okolní materiál. Vzhledem k tomu, že většina utkání války probíhala v zalesněném terénu, platilo to hlavně o dřevu. Z kmenů bylo možné zbudovat dlouhé opevnění během krátké doby. Fortifikaci tohoto druhu použijeme na reenactingu bitvy u New Hope Church.
Seveřanští vojáci pózují ve vyklizených pozicích konfederačního dělostřelectva u Manassasu v roce 1862
Jedním z nejobvyklejších jevů bylo opevňování pozic dělostřelectva. Sloužily k tomu hlavně předprsně ze zeminy, gabionů, pytlů s pískem apod. Základ byl tedy stejný jako u běžných polních opevnění. Součástí krytých pozic baterií bývala (u stálejších opevnění v podstatě automaticky) podlaha z dřevěných fošen, která umožňovala snazší manipulaci s dělem.
Linie jižanských opevnění před Atlantou se dvěma řadami španělských jezdců a palisádou
Častý prvek opevnění představovaly různé překážky, ať už v podobě děr před vlastním opevněním, palisád, kůlů směřujících k nepříteli nebo tzv. španělských jezdců (xevaux-de-frise). Ty všechny mu měly ztížit postup během útoku a zpomalit ho, aby byl po delší dobu vystaven palbě.
Těžký a nebezpečný život v zákopech
Pro druhou polovinu války byly typické zdlouhavé operace, z nichž lze uvést např. obléhání Vicksburgu či bitvy o Petersburg a Atlantu. Účastníci zákopových bitev museli žít v poloimprovizovaných podmínkách a v neustálém nebezpečí. Vzpomínka jednoho vojáka zní jako svědectví z let 1914-1918: „Život v zákopech byl nepopsatelně monotónní a nepohodlný. Když bylo horko, světlo se odráželo od rudé hlíny na čerstvě navršených náspech, což nezmírňoval ani stín, ani vánek. Pokud pršelo, byli jsme po kotníky v lepícím se bahně." V rámci možností se vojáci snažili dosáhnout alespoň určité míry pohodlí: „Vrtali se v zemi jako králíci [...], aby si zajistili stín a ochranu před deštěm. Jejich zběhlost byla brzy taková, že během horkého poledne nebo během deště nebylo v zákopech vidět nikoho jiného než hlídku. [Avšak] při zvuku bubnu se hlavy vojáků vynořily ze země, jako kdyby to byli psouni prérijoví."
Detailní pohled do zabydlených seveřanských zákopů u North Anna River. Takto vypadala nejtypičtější polní opevnění občanské války
Vedle vystavení rozmarům počasí a špatného zásobování tu byl pořád ještě nepřítel. Jižanský veterán vzpomínal na měsíce trvající bitvu u Petersburgu následovně: „Neustálá střelba děl a přestřelky mezi hlídkami si vynutily naprostou opatrnost při jakémkoliv pohybu [...]. Nepřátelské zákopy od sebe nebyly vzdáleny více než dvě stě yardů, a vzdálenost mezi střeleckými jámami byla asi sto yardů. Obě strany dosáhly přesného střeleckého umění, jehož nemilosrdně využívaly." Právě v těchto bojích se také hojně uplatnili zvlášť cvičení ostřelovači vybavení puškami s dalekohledy, kteří si mezi současníky vysloužili upřímnou nenávist. K tomu je nutné připočítat ostřelování z děl, jež ohrožovalo i muže mimo první linii. Jeden voják o zkušenosti před Atlantou prohlásil: „Nikdo si nemohl být jistý, že bude žít další hodinu. Muži byli zabíjeni v táborech, při jídle a ve spánku." Neustálé ohrožení na druhou stranu vojáky otupovalo, takže mnozí přecházeli těsně letící střely nepřítele s úsměškem nebo vtipem prohozeným na protivníkovu špatnou mušku, případně zbytečně riskovali.
Poněkud přikrášlený pohled do opevnění kolem Vicksburgu
K hrůzám statických bojů patřilo utrpení raněných, kteří uvízli mezi nepřátelskými pozicemi. Hrozilo jim nejen zajetí, ale i vážné riziko dalšího poranění. Jistý voják popsal utrpení nebožáků mezi zákopy v bitvě u Cold Harbor takto: „Mnoho vojáků Unie leželo na tom strašlivém slunci a umíralo na své rány. Generál Lee z nějakého neznámého důvodu nesouhlasil s žádnými podmínkami na odnos našich raněných [...]. Směrem k opevnění rebelů ležel raněný voják Unie. Zdálo se, že je střelen do nohy [...]. Tento ubožák tam ležel tři dny a domnívám se, že zemřel."
Zdroje ilustrací a fotografií: Library of Congress, Wikipedia, archiv CACWA