Výstroj vojáka 26. wisconsinského pluku
Marek Vlha :: 10. 04. 2015
Jednotka, na kterou se CACWA zaměřuje v první řadě, je 26. wisconsinský dobrovolnický pěší pluk (26th Wisconsin Volunteer Infantry Regiment). Právě tento regiment, který prošel řadou bitev na východním i západním bojišti včetně Chancellorsville, Gettysburgu či Chattanoogy, má pro nás Čechy zvláštní význam. Proč? Právě v něm sloužil vůbec největší počet Čechů v americké občanské válce (více informací najdete zde). Nejpočetněji byli zastoupeni v kumpaniích I a F, na kterou se zaměřujeme.
Zatímco věrohodný život v poli a výkon jednotky vzniká přímo v táboře či na bojišti, o jednu věc se musí každý z nás postarat sám a s předstihem – pořídit si kvalitní a odpovídají výstroj a výzbroj. Nejde o jednoduchou záležitost a všem nováčkům proto rádi poradíme a v začátcích jim taky můžeme zapůjčit jednotlivé části výstroje. O tom, jak přesně vypadali vojáci 26. wisconsinskému pluku, se dozvíte v tomto článku. Najdete v něm popsané a vyfocené součásti výstroje, které naše jednotka preferuje. Text vznikl jednak na základě literatury o výstroji armády Unie, a jednak na základě dochovaných fotografií členů 26. wisconsinského pluku.
Vojín John Held z kumpanie D 26. wisconsinského pluku
Základní podoba uniformy
Seveřanská uniforma používaná během občanské války vycházela z předpisů z roku 1858. V prvním roce války (1861) do pole nastupovalo mnoho předválečných miličních jednotek ve specifických uniformách a řada států vystrojovala svoje regimenty oblečením atypických barev a někdy i střihů. S rostoucí délkou konfliktu se však základní podoba uniformy prosazovala stále víc a v září 1862, kdy byl 26. wisconsinský pluk zformován, už měla ustálenou podobu. K té se přibližovala i většina původně rozmanitých starších jednotek, protože život v poli znamenal pro uniformy krátkou životnost. 26. wisconsinský tedy prožil celou válku v regulérních předpisových uniformách.
Základ výstroje vojáka 26. wisconsinského pluku tvořil vedle pušky s bajonetem tmavě modrý vojenský kabát (především typu frock coat) a furažka (polní čapka s koženým stínítkem), světle modré kalhoty, kožená patrontaška s popruhem přes rameno a s kovovými přezkami s americkým orlem a nápisem US, dále pouzdro na kapsle a opasek s oválnou přezkou s nápisem US (všechno řemení bylo na vnější straně černé), černý chlebník, boty, košile a látkou potažená polní láhev čočkovitého tvaru. U těchto součásti výstroje by měl reenactor typického pěšáka při pořizování uniformy začít. Teprve když má základ pohromadě, může přistoupit k pořízení batohu, poncha, celty, zimního převlečníku a tak dále.
Tento článek vám dá o jednotlivých součástech výstroje bližší představu. Ohledně šití, střihů a pořizování kvalitních součástek je ale nejlepší zeptat se na našem fóru nebo emailem. Zdaleka ne všechno, co se nabízí v internetových obchodech u nás i v zahraničí, je skutečně kvalitní a věrohodné!
Seržant kumpanie F 26. wisconsinského pluku se základní výstrojí nutnou pro reenacting. Od řadového vojáka se liší pouze seržantskými výložkami na rukávech
Seržant kumpanie F 26. wisconsinského pluku v plné polní
Poznámka: Na začátku války byly některé pluky z Wisconsinu vystrojeny v šedých uniformách. Toto se už 26. wisconsinského netýkalo a je proto nesmyslné používat furažky či jakékoliv jiné základní součásti uniformy v šedé barvě (nehledě na to, že rychle braly za své a i u zmíněných regimentů byly postupně nahrazeny klasickými modrými). Fakt, že 26. wisconsinský neměl žádné atypické součásti výstroje má tu výhodu, že v případě přičlenění k jiným seveřanským jednotkám na větších reeactingových akcích nepůsobíme rušivě.
Pokrývka hlavy
Každý voják byl teoreticky vybaven dvěma pokrývkami hlavy. Tou první byl pevný černý klobouk Hardee hat (podle generála Hardeeho), opatřený v případě vojína pěchoty světle modrou bavlněnou šňůrou, jedním pštrosím pérem a na čele mosazným odznakem ve tvaru trubky a číslem pluku a kumpanie. Šlo o nepraktickou a neoblíbenou součást výstroje, které se federální vojáci často rychle zbavovali. Mnozí tyto klobouky ve skutečnosti ani nevyfasovali a od roku 1864 se na východním bojišti objevovaly rozkazy zapovídající používání jakýchkoliv jiných pokrývek hlavy než furažek.
Polní čapka neboli furažka byla původně zamýšlena pouze pro pracovní službu (fatigue duty), ale vzhledem ke své praktičnosti byla mnohem využívanější než oficiálně předepsané klobouky. Vyrobilo se jich víc než dvojnásobné množství než „harďáků“ a podle jedné analýzy fotografií vojáků z Armády Potomacu je nosilo 77,5 % seveřanských pěšáků. Přestože známe ojedinělé fotografie vojáků 26. wisconsinského pluku v harďácích, podle dochovaných fotografií byla furažka typická i v jejich případě.
Předpisy přikazovaly nosit na dýnku furažky mosazné odznaky značící číslo jednotky, způsob jejich umístění byl ovšem různý. Z fotografií vojáků 26. wisconsinského pluku se zdá, že alespoň někteří nosili na spodní části dýnka čepice číslo pluku a nad ním označení kumpanie – v našem případě tedy číslici 26 a nad ní písmeno F.
Furažka vojáka kumpanie F 26. wisconsinského pluku
Poznámka: Na západním bojišti, kam byl 26. wisconsinský pluk přeřazen na jaře 1864, se jako pokrývka hlavy zdaleka nejčastěji objevovaly nepředpisové tmavé klobouky bez jakéhokoliv zdobení, v menším množství i ozdob zbavené harďáky. Fotografie více než třiceti příslušníků kumpanie H 26. wisconsinského pluku z konce války naznačuje, že se těmto zvyklostem přizpůsobili také oni. Všichni až na tři muže s prostými harďáky totiž mají právě civilní klobouky (různé varianty takzvaného slouch hat, rozhodně ne kovbojské stetsony a jiné nedobové klobouky). Pokud se naše jednotka účastní reenactingu bitvy, která se odehrála na západním bojišti, je vhodnější používat černý klobouk. Za základní standard ale považujeme výše popsanou furažku.
Kumpanie H 26. wisconsinského pluku koncem války
Kabát
Stejně jako v případě čepice, i kabáty byly dvojího druhu a také ony se měly teoreticky fasovat v obou variantách. Z ekonomických důvodů se od toho postupně upouštělo. Pro pracovní službu byl původně určen takzvaný sack coat, kabát jednoduchého střihu vyráběný ve čtyřech velikostech a zapínaný na čtyři knoflíky (některé série byly vyrobeny bez podšívky). Postupem času sack coat u seveřanských pěšáků převážil nad druhým typem, který měl být nošen jako primární. Některé jednotky se však z tohoto pravidla vymykají.
Oním druhým typem kabátu byl takzvaný frock coat s dlouhými šosy sahajícími až po kolena. Frock coat byl elegantnější, zapínal se na 9 knoflíků a konce rukávů byly zdobeny prošitím světle modré látky, stejně jako stojatý límec (často dodatečně zkrácený krejčím kumpanie, někdy i nošený ohrnutý). V 26. wisconsinském pluku zůstal standardem právě tento typ kabátu. Dvě fotografie (zřejmě ze začátku služby) sice ukazují několik vojáků z kumpanie F v sack coatech, jinak však na fotkách pluku naprosto dominuje frock coat. Většina členů regimentu je nosila až do konce války, což napovídá, že je vedení regimentu při doplňování výstroje z armádních skladů specielně vyžadovalo.
Kromě uvedených dvou typů kabátu existoval ještě do pasu sahající jacket, který se u pěchoty příliš nepoužíval a u 26. wisconsinského pluku se s největší pravděpodobností nevyskytoval vůbec.
Frock coat řadového vojáka
Poznámka: Na jaře 1863 se v Armádě Potomacu začal používat systém značení divizí a sborů pomocí barevných symbolů (červených, modrých a bílých křížků, půlměsíců atd.) přišitých na hrudi či na čepicích. Mnoho jednotek však toto značení nepoužívalo, což dokládají stále se opakující rozkazy k jejich nošení. Neznáme žádnou fotografii, na níž by takovýto znak nosil vojín 26. wisconsinského pluku. To nám ulehčuje případné dilema, protože regiment prošel XI. a XX. sborem a odznaky by se tak musely v různých obdobích lišit.
Kalhoty a kšandy
Od ledna 1862 přecházela americká armáda u řadových vojáků od tmavě modré ke světle modré barvě kalhot. 26. wisconsinský pluk již tedy původní odstín kalhot nezažil. Střih zůstával stejný podle vzoru z roku 1858: poklopec se zapínal na 5 knoflíčků, vzadu byly kalhoty opatřeny rozparkem nastavitelným šňůrkou, případně řemínkem. Kromě dvou hlavních kapes po stranách mohla být na pravé straně kapsička na kapesní hodinky. Kalhoty byly jednou z nejrychleji se opotřebujících součástí uniformy a během jednoho tažení mohl voják vystřídat několikatery.
Kalhoty seveřanského pěšáka a nezbytné kšandy
Opasek se ke kalhotám v té době nepoužíval, pouze kšandy, které se připevňovaly ke dvěma párům knoflíků přišitých na přední a zadní straně kalhot. Žádné předpisové kšandy neexistovaly a vojáci proto nosili dobové civilní typy kšand. Popruhy ještě nebyly z elastické gumy, nýbrž látkové. Jejich dálka se nastavovala pomocí kovových přezek.
Zimní převlečník
V chladném počasí měl pěšáka chránit zimní převlečník (overcoat). Zapínal se na 5 knoflíků a byl opatřen stojatým límcem a pelerínou, která při přehození přes hlavu sloužila jako kapuce. Pokud jej voják nepoužíval, měl ho podle předpisů při pochodu složený v torně. Převlečníky měly v roce 1861 tmavě modrou barvu, ale zároveň se změnou barvy kalhot se i u nich přešlo na světle modrou. 26. wisconsinský měl již bezpochyby tyto světle modré převlečníky.
Zimní převlečník řadového vojáka
Košile
Oproti dnešním košilím bývaly ty z poloviny 19. století výrazně delší a volnější a sahaly hodně pod pas. Všichni vojáci Unie fasovali košile špinavě bílé barvy (od roku 1863 také světle šedé, přičemž se pak oboje vyráběly zhruba v rovnocenném množství). Šily se z flanelu, bavlny či vlny, a to v jediné velikosti. Byly opatřeny stojacím límečkem a celkem třemi knoflíky – po jednom u krku a na obou rukávech. Prosluly nepříjemným hrubým materiálem a řada vojáků proto nosila raději pohodlnější civilní košile různých barev a barevných vzorů. Střih zůstával podobný, ale mívaly u krku obvykle tři knoflíčky.
Pořízení repliky vojenského kusu se ale určitě nebojte – u reenactorů se civilní košile objevují mnohem víc, než by měly, a vojenské jsou naopak k vidění bohužel jen výjimečně. Velení navíc někdy od používání civilních součástí oděvu odrazovalo nebo je přímo zapovídalo.
Běžný druh dobové civilní košile
Poznámka: Vojáci mohli teoreticky fasovat také černé kravaty v podobě koženého pásku. Jen velice malá část z nich je ale skutečně obdržela a ještě menší část tyto nepraktické kusy vůbec kdy použila – natož v poli. Pro typického vojáka šlo fakticky o neznámou věc.
Vesta
V armádních předpisech se s vestami pamatovalo pouze na důstojníky, ale oblíbené byly i u řadového mužstva – z pochopitelných důvodů především v chladnějších oblastech a v zimě. Jedná se tedy o volitelnou součást výstroje. Na rozdíl od moderních vest sahaly až ke krku a měly stojací límeček. Zpravidla byly tmavě či světle modré, měly jednu řadu knoflíků, stojatý límeček a malé kapsičky. Zadní část vesty byla obvykle černá či tmavě hnědá, případně bílá, a byla opatřena sponou na zúžení v pase.
Vedle vest vyrobených přímo armádou (šlo o velmi malé množství distribuované pravděpodobně pouze mezi důstojníky) si příslušníci armády vesty vojenského typu kupovali u obchodníků. Civilní vesty měly se na fotografiích vojáků objevují málo. Na rozdíl od těch „vojenských“ se nezapínaly až ke krku a měly klopy.
Typická vojenská vesta tmavě modré barvy se stojatým límečkem
Civilní vesta na detailu fotografie z polní nemocnice po bitvě u Gettysburgu
Dochované fotografie příslušníků 26. wisconsinského pluku potvrzují, že pořízení vesty je vyloženě věcí vlastní preference.
Desátník Theodor Tesch z kumpanie B 26. wisconsinského pluku
Spodní prádlo
Kromě navenek viditelných součástí oblečení se fasovaly také spodky. Pro některé vojáky to bylo vůbec poprvé, co je měli na sobě. Vyráběly se obvykle z vlněného flanelu s barevným nádechem do hnědé, měly vysoký pas a volnější střih. Konce nohavic byly opatřené šňůrkami, které se svazovaly u kotníků. Spodky se v pase zapínaly na dva knoflíky, v rozparku v rozkroku však knoflík postrádaly.
Kromě vojenských spodků se samozřejmě používaly také civilní spodky, například domácí výroby.
Vojenské spodky
Ponožky
Během války zakoupila armáda 20 319 896 párů vlněných ponožek. Byly nahnědlé či snědé barvy. Vedle nich se ovšem používaly i ponožky posílané z domova nebo od charitativních organizací ze zázemí, a to v různých barvách, občas značně nápadných a kombinovaných.
Typické ponožky
Boty
Pěchotní boty patřily k nejdůležitějším, ale i nejproblémovějším kusům výstroje, který v důsledku pochodů vyžadoval časté obměňování. Podle dobových hlášení mohly se boty od nekvalitních dodavatelů zničit už po dvou týdnech (právě takové hlášení máme od XI. sboru z konce července 1863). Vojenská obuv, v oficiálních dokumentech zvaná bootee, byla z černé kůže a sahala po kotníky. Boty byly otočeny hladkou kůží dovnitř a hrubou ven, kožená tkanice procházela čtyřmi páry dírek. Šily se již nejen ručně, ale i strojově. Někdy si vojáci nechávali podrážku podrazit kovovými cvoky, aby boty méně klouzaly.
Vojenské boty
Poznámka: Občas si prosté mužstvo kupovalo z vlastních prostředků nízké kožené holínky, nešlo však o příliš rozšířený jev a u 26. wisconsinského pluku jej nemáme zdokumentovaný. Toté platí u používání písch deček (gaiters), které vyfasovalo jen velmi málo regimentů.
Opasek
Černý kožený opasek vzor 1855 sloužil k sepnutí oděvu v pase a k nošení bajonetu a pouzdra na kapsle. Řadoví vojáci měli na opasku oválnou mosaznou přezku s vyraženými písmeny US, zevnitř vylitou olovem.
Opasek řadového vojáka
Patrontaška
Černá patrontaška ze silné černé kůže vzor 1861 se nosila zavěšená přes levé rameno. Na poklopu byla opatřena přezkou, navenek vypadající stejně jako přezka na opasku, uvnitř ale opatřenou dvěma očky kvůli upevnění. Další přezka, tentokrát kruhová a nesoucí symbol orla, byla upevněna na popruhu co nejblíže středu hrudi vojáka. Uvnitř patrontašky se nacházely dvě plechové krabičky pro uložení 40 kusů střeliva.
Seveřanská patrontaška
Poznámka: Od konce roku 1864 se z úsporných důvodů přezky s nápisem US na patrontašky přestaly dávat a místo toho se písmena razila přímo do kůže. Vzhledem k tomu, že tyto patrontašky se fasovaly až na závěr války, nedoporučujeme je používat.
Pouzdro na kapsle
K ukládání kapslí potřebných ke střelbě z perkusní pušky sloužil cap pouch, vyrobený z černěné kůže a nošený na opasku na pravém boku. Vypadávání kapslí z pouzdra bránil pruh ovčí srsti našitý u jeho ústí. Kromě toho se uvnitř nacházelo očko, do něhož se zasouvala jehla na čištění zátravky. Z několika existujících typů používali příslušníci naší jednotky vzor 1855 s širokou překlopkou ve tvaru štítu.
Pouzdro vzor 1855
Chlebník
K ukládání potravin (a ve skutečnosti i osobních předmětů či čehokoliv jiného) sloužil chlebník (haversack). Zvnějšku byl potřený černou barvou, která zvyšovala jeho odolnost a chránila obsah před promočením v dešti. I chlebník měl více variant, v naší jednotce je preferovaný vzor 1851.
Uvnitř se nosil vnitřní plátěný pytlík připnutý na tři cínové knoflíky. Sloužil k oddělení potravin od dalšího obsahu. Chlebník se nosil na levém boku a to přes opasek, nikoliv pod ním (pokud vám plandá příliš nízko, doporučujeme zkrátit popruh).
Černěný chlebník
Poznámka: Podle předpisů měly být chlebníky zvnějšku označovány číslem a jménem pluku, kumpanie a číslem vojáka. Ve skutečnosti k tomu nedocházelo.
Torna
Vojenská torna byla vyrobena ze silného plátna natřeného černou barvou, na nejvíce namáhaných místech zpevněného kůží, a měla kožené řemení. Předpisy přesně určovaly, co do ní patří, ale v praxi do ní voják ukládal, co se mu hodilo. Nahoře byla torna opatřena poutky na provlečení řemenů, jimiž se mohl připevnit srolovaný zimní převlečník či pokrývka.
Před začátkem jarních kampaní v roce 1863 prokázal průzkum provedený seveřanskými důstojníky, že průměrná váha naložené torny činila včetně přikrývky 15,5 libry (něco přes 7 kg). Během tažení někteří vojáci ve snaze redukovat náklad a nést jen to nejnutnější torny zahazovali a spokojovali se pouze s chlebníkem a dekou přes rameno.
Torna vzor 1855
Poznámka: Teoreticky měly být i torny opatřeny bílými písmeny značícími vojákovu jednotku, v praxi k tomu ale příliš docházelo. Používat značení nedoporučujeme. Jednak nevíme, zda (a případně jaké) používal 26. wisconsinský pluk, a navíc jde o prvek, který na reenactorských akcích vojáky v rámci smíšených jednotek nápadně odlišuje.
Čutora
Vojenská polní lahev se vyráběla z pocínovaného plechu a zavírala se na korkový špunt opatřený řetízkem, předcházejícím jeho ztrátě. Bílý bavlněný popruh se provlékal do tří ocelových ok a nosil se přes pravé rameno. Tělo lahve bylo buď hladké nebo opatřené sérií vyražených kruhů, které zvyšovaly její odolnost (Bull's Eye Canteen). Potahovalo se vlněnou látkou, nejtypičtěji šedou, hnědou či světle modrou (tedy nikoliv tmavě modrou, jak je často vidět v reenactingu).
Další častou chybou moderních reenactoorů je nošení lahví nízko pod pasem. Ve skutečnosti si vojáci popruhy zkracovali, aby jim lahve neplandaly. Často tak činili jednoduše vytvořením uzlu, jak dokládají i dodnes dochované originály. Vzhledem k tomu, že lahve lze zvláště při hromadném napouštění vody snadno zaměnit, vojáci si do potahu někdy vyšívali nebo psali svoje jméno a jednotku.
Jaký odstín měl potah lahví používaných v 26. wisconsinském pluku se nepodařilo zjistit, zvolili jsme proto obecně typickou středně šedou barvu.
Bull's Eye Canteen s šedým potahem
Puška a bajonet
Perkusní puška ráže 0,58 palce doplněná bajonetem byla základní součástí výzbroje pěšáka. 26. wisconsinský byl vyzbrojen britskými puškami Enfield s vyražením „Tower 1862“. Enfieldky sice obecně patřily k nejpopulárnějším zbraním, várka vydaná regimentu však měla technické problémy. Inspekce odhalila defekt zámku a doporučila přezbrojení puškami Springfield obdobné ráže, nejpoužívanějšími puškami celé války. Zda k přezbrojení došlo, není z dochovaných dokumentů zjevné, ale vzhledem k tomu, že žádné další stížnosti už nebyly zaznamenány, je to možné. S enfieldkami pluk nicméně stačil projít přinejmenším bitvami u Chancellorsville a Gettysburgu. Preferovanou z těchto dvou zbraní je proto enfieldka.
K bajonetu, který byl nezbytnou součástí výzbroje, náleží závěsník vzor 1855 se dvěma nýty a mosaznou koncovkou.
Puška Enfield a bajonet s pochvou
Přikrývka
Fasované vlněné přikrývky měřily 7 krát 5,5 stopy. Podle předpisů měly šedou barvu, uprostřed vyšitá písmena US vyvedená v černé (písmena měřila 4 palce). U obou užších konců byly navíc černé pruhy o šířce 2 a tři čtvrtě palce. Kromě nich se případně používaly i jiné přikrývky, například zakoupené u obchodníků ve vojenských leženích.
Přesné kopie armádních dek jsou velmi obtížně k sehnání, snažíme se však v rámci jednotky o udržení jednotné tmavě šedé barvy.
Tmavě šedá vlněná deka s černým pruhem
Pogumovaná celta nebo pončo
Užitečnou součástí výstroje byla pogumovaná celta či pončo. Pončo se od prvního lišilo tím, že mělo ve středu otvor na prostrčení hlavy. Obojího armáda v letech 1861–1866 zakoupila kolem tří a půl milionu kusů. Poskytovaly ochranu v nepříznivém počasí a určitou izolaci při spaní v polních podmínkách. Podle předpisu se měly nosit složené v torně, ovšem v praxi se také rolovaly do bandalíru společně s dekou.
Pohled na vnější stranu pogumovaného ponča
Stanový dílec
Důležitou součástí výstroje byla celta sloužící k postavení přístřeší pro dvojici vojáků, ve vojenském slangu zvaného „dog tent“ (můžete se podívat na podrobný návod, jak dog tent postavit). Během polního tažení se vedle spaní pod širákem tímto způsobem nocovalo nejčastěji. Kromě samotné celty patřila k „dog tentu“ sada tří dřevěných kolíků a provaz.
Celt existovalo více typů, které navzájem nebyly kompatibilní. Naše jednotka používá typ IIa o rozměrech 66,5 krát 63 palců.
Stanový dílec s příslušenstvím
Potřeby k vaření a osobní předměty
Během občanské války si vojáci náčiní a nádobí k vaření obvykle zajišťovali sami, větší kusy nádobí se pak pořizovaly v rámci jednotek. Na potřeby života ve vojenských leženích rychle reagovali nejrůznější podnikavci a tak se objevovaly např. různé patentní rozkládací příbory. Základ osobní kuchyňské výbavy tvořil hrnek, talíř (obojí z pocínovaného plechu), nůž a lžíce.
Někteří vojáci používali dnes již standardní hygienické pomůcky: měli kostěné zubní kartáčky, nosili kousek mýdla apod. Kromě toho měl u sebe každý voják nejrůznější předměty osobní povahy (fotografii blízkých, papír a psací potřeby, někteří například deník, bibli či noviny). V podstatě samozřejmou součástí osobní výbavy byla housewife (šitíčko).
Základní nádobí: talíř a hrnek z pocínovaného plechu a příbor (zde jedna z dobových patentních variant)
Vybrané prameny
Literatura
- Coates, Earl J. – Kochan, James L.: Don Troiani’s Soldiers in America. Mechanicsburg 1998
- Coates, Earl J. – McAfee, Michael J. – Troiani, Don: Don Troiani’s Civil War. Infantry. Mechanicsburg 2006
- Katcher, Philip: American Civil War Armies 2: Union Troops. Oxford 1998
- Katcher, Philip: American Civil War Armies 4: State Troops. Oxford 1996
- Katcher, Philip: Army of Potomac. Oxford 1991
- Kol. autorů: Echoes of Glory. Arms and Equiptment of the Union. Alexandria 1998
- Langellier, John: Union Infantryman 1861–65. Oxford 2001
- Langellier, John – McAfee, Michael J.: Billy Yank. The Uniform of the Union Army 1861–1865. London 1996
- Pula, James S.: The Sigel’s Regiment. A History of the 26th Wisconsin Volunteer Infantry, 1862–1865. Campbell 1998
Internetové stránky
- www.russscott.com
- www.wisconsinhistory.org
Zdroje fotografií
Archiv CACWA, James S. Pula, Library of Congress